Důchodce Fanouše Hroudu vždy fascinovaly staré filmy z dob Monarchie. Korzo. Velice volným tempem se procházeli rušnou ulicí pánové v cylindrech opatření "špacírkami“ v doprovodu dam pyšnících se fantastickými klobouky. Lidé dnes pospíchají a míjí se naprosto nevšímavě. Na pohodlnou chůzi prostě není čas. A přece. Smíšený les za vesnicí Podboří je protkán systémem asfaltových cest. A protože se po nich pohybují svorně lesácká auta naložená kládami a cisterny naftařů, dá se původce lesních autostrád lehce vydedukovat.
Místní důchodci ihned pochopili, že lze cestu k hájence a dvěma dřevěným křížům absolvovat suchou nohou za každého počasí. Na trase se také objevila dřevěná odpočivadla, opatřená mapou a vysvětlivkami. Všechna jsou si podobna jako vejce vejci. Zřejmě je podnikatel vyrobil podle jednoho mustru jako paneláky a kravíny v nedávné minulosti.
Skoro pravidelně zvoní v obýváku rodinného domku Fanouše Hroudy telefon pevné linky. Ozývá se: "Fanouši, tak jdeme? “V případě souhlasu zní odpověď: "Ve dvanáct třicet!“ To se pak přesně v danou dobu ozve ťukání na okno. Fanouš nemá zvonek, takže přátelé vědí na které okno mají zaklepat. Po asfaltové cestě uprostřed lesa se pak v družném hovoru plouží dvě postavy. Fanouš a dlouholetý kamarád Mirek jsou na trase. Fanouš mluví hodně nahlas a Mirek nedoslýchá. Podle ústního podání je ty dva slyšet na vzdálenost jednoho kilometru. Hoši pravidelně potkávají invalidního důchodce Breburdu v pokleku s pilkou a malým vozíkem. Je to kolečky osazená bedna od zeleniny, která nebrání naplněna lehkým roždím chůzi se dvěma berlemi.
A v dálce se rýsují postavičky. Jako tři grácie se objevují tři důchodkyně, kamarádky. Potkávají se se dvěma dědky skoro na stejném místě a vždy prohodí několik slov. Fanouš jednou dokonce zažertoval: "Děvčata, musíte svůj počet upravit, už v mládí jsme hrávali hru Na třetího zbytečnýho!“ Naštěstí se ozval smích. Nicméně jednoho dopoledne zastavila Fanouše jedna z těch dam s otázkou: "Vy už do lesa nechodíte, dlouho jsme vás nepotkaly!“
Čas od času vyruší chodce velké nákladní auto, zabírající skoro celou šířku vozovky. Lesáci, nebo naftaři. Naštěstí vždy zpomalí, ale hoši musí ustoupit na samou krajnici. Vrhnout se do příkopu museli však oba poutníci před šíleným cyklistou v elastickém úboru. Na očích měl brýle, na hlavě slušivou přilbu a hlavu dole jako při závěrečném spurtu. Vyřítil se ze zatáčky, prošustil kolem dvou v příkopu přebývajících seniorů a ani jim nevěnoval pozornost.
Oba pánové pak celou cestu řešili problém co by stalo, kdyby se strefil. No a protože Mirek chodí s holemi opatřenými bodcem, mohl by mu zničit kolo. Dědci by mladého sportovce asi jinak neztrestali. Velice komicky ale zní, že byl někdo na lesní cestě přejet cyklistou!
Poutníci potkávají manželské dvojice s dětmi, pejskaře, cyklisty. Asfaltové korzo v lese se stalo známou odpočinkovou trasou přímo za humny.
Kamarád Mirek bydlí nedaleko Fanoušova rodinného domku. Jako dobrý chodec dokáže sám absolvovat deset kilometrů rychlým tempem opatřen mobilem a navigací. Jdou-li spolu,absolvují jenom pětikilometrovou trasu. Jdou a vykecávají se. Jejich hlasy je prozrazují na velkou vzdálenost. Mirek by mohl klidně chodit zcela sám. Ale má jiný zájem.
Jednoho dne se opět ozval telefon Známý hlas se dotazoval:"Fanouši, tak jdeme?“ Souhlas. Nebylo by nic zvláštního, kdyby dotaz nebyl doplněn: "Já dnes budu klepat na okno o půl hodiny později. Telefonuji totiž z Brna!“
