Pan Publikum je nevyzpytatelný, říkal Jan Werich. Měl plnou pravdu. V místním kulturáku v obci Podboří bylo kde co. Otevřen byl v únoru 1983. Šlo to ráz na ráz. Plavci, Petra Janů, Simonová a Chladil, Josef Zíma, Waldemar Matuška, Luděk Sobota, Pavel Bobek, Ivan Mládek. Bylo to jednoduché. Frantík Rendlů, předseda Osvětové besedy, sjednal představení ve šňůře s agenturou. Pak stačilo obeslat nabídkami okolní podniky a JZD. Vždy tam někde seděl nějaký úředník přes kulturu. Byly peníze a čárečka za činnost. Samý zaručený klient. Radost podnikat.
Frantík se skoro každý měsíc stává průvodcem, společníkem a zasvěceným pozorovatelem.Účinkující se trousí jako švábi na pivo. Nejdříve přijíždí technika. Dobrovolní nosiči jen kmitají. Ve druhém sledu přijíždí kapela. Mistři až nakonec. Přijíždějí většinou od Brna z hlavního stanu – hotelu Voroněž. Tohle všechno je snadné. Největší záhadou jsou ale diváci. Velectěné publikum.
"Frantíku, sežeň nám Jožku Severina," žadoní předseda místních zahrádkářů.
"Pane Vykouřile, Jožka Severin je dnes umělecká mrtvola. Nevystupuje už léta v televizi. Proděláte kalhoty. Dnes už nikdo není zvědavý na sokola na javori, studánečku kamennou a větry od Buchlova. To frčelo v padesátých letech."
Termín koliduje s vystoupením Michala Tučného a skupiny Tučňáci. Bylo by to týden po týdnu. No a proč ne, takový Severín nás přece nemůže ohrozit. Frantík je takový grand, že ještě při vystoupení zpěváka se souborem Břeclavan, uspořádá v přísálí výstavu místního malíře. Stalo se. Na Severinovi je natřískáno. Michal Tučný zpívá za týden sotva polovině sálu!
Frantíkova maminka, Štefinka Rendlová, sedí v první polstrované řadě. Za chvíli uvidí na vlastní oči Simonku! Kolem hlučí všechny babky z ulice. Fanóšek to zařídil. On je přece šéf tady teho všeckýho. Která maminka by se netelila blahem, když si její syn bude na jevišti podávat ruku se Simonkou a nakonec jí dá kytici. Staré Vincek taky kdysi brousil kolem nádraží a pozoroval, jak Francl vypravuje vlaky!
Hlavní pořadatel klepe na dámskou šatnu.
"Dále!" ozývá se za dveřmi. Za stolkem s velkou šminkkastlí sedí paní Yvetta Simonová s otázkou v očích.
"Paní Simonová, já jsem František Rendl, hlavní pořadatel a mám k vám velikánskou prosbu. Moje maminka vás miluje, sedí v první řadě a hrozně se na vás těší. Byla by na vrcholu blaha, kdyby se s vámi mohla setkat osobně. Já vím, je to neomalenost, ale moc mi na tom záleží."
Paní Simonová se laskavě usmívá a souhlasí. Frantík běží do sálu a vyzvedává maminku z protekční polstrované židle v první řadě. Odpoutává ji od židle a za chvíli klepe na dámskou šatnu. Maminka se zmůže akorát na větu: "Co blázníš, Fanóšku!" Pak zmizí uvnitř.
Toho večera začalo vystoupení poněkud později. Paní Yvetta byla ve své šatně zaneprázdněna informacemi o pečení dortů, trubiček a podkov. Také probrala s obyčejnou ženou z lidu problematiku kulmování cíšek. Z tohoto zážitku pak maminka Štefinka žila půl roku a stokrát vyprávěla babkám o setkání s Yvetkou.
V únoru 1984 je zajištěna tehdy velmi populární Velkopopovická Kozlovka v nejlepší sestavě. Najednou rána! Státní smutek. Konečně se rozpadl soudruh Andropov. Zakalil v Moskvě, smutek je v Podboří. Vystoupení Kozlovky zapadá akorát do toho dne státního smutku. Vyprodané představení se odkládá až na podzim. Zakoupené vstupenky ale zůstávají v platnosti. Maminka zemřela v květnu. Už ji Frantík neseznámí s panem Hrubešem. Už nikdy neuslyší svoji zamilovanou písničku Hájenko, hájenko. A tu Frantík pravil: "Maminko, jestli mne slyšíš, pošli hanlivý telegram z nebe do pekla starýmu Andropovovi!"
V únoru 1984 se v místním kulturáku natáčí celostátní program k MDŽ. Uvádí Vladimír Menšík, hraje orchestr Gustava Broma. Není zde nikdo menší nežli Felix Slováček, Dáda Patrasová, Kamélie, Simonová, Chladil, Stella Zázvorková a jiní. Všemu velí režisér Vlachovky, Alexej Nosek.
Při natáčení hlavního programu, před plným sálem místních a přespolních, komentuje Vladimír svým kouzelným způsobem. Vtom se odněkud ozve: "Vladimíre, potřebuju, aby se lidé smáli. Můžeš říkat co chceš, ven to nepůjde. Potřebuju jenom ty lidi." A Vladimír spustil:
"Přijde babička do prodejny se smíšeným zbožím a zeptá se, máte srp?“
"Nemáme babi, my jsme prodejna potravin a srpy nevedeme. To musíte do Řempa," vysvětluje prodavačka.
"A slečinko, co je to Řempo?" táže se babička.
"To je babi zkratka, to jsou Řemeslnické potřeby", dodává prodavačka.
"Aha, už vím, když mi tuhle v masně říkali, že mají hovno, mysleli tím jistě hovězí nožičky!"
Sál burácí, lidé se plácají smíchy.
Byl diametrální rozdíl mezi pány Menšíkem a Sovákem. Zatímco Menšík mluvil na pódiu pokaždé něco jiného, Sovák mluvil roli. Sovákův výstup byl vždy na chlup stejný v Kardašově Řečici jako v Dolních Kotěhůlkách. Kdo viděl představení ve Vyškově a pak dvakrát v Podboří, mohl Sovákův výkon sledovat na stopkách. Vždy ve dvacáté třetí minutě začal mluvit o natáčení Bohouše. Přitom o přestávce sršel humorem a vyvolával svými poznámkami salvy smíchu. Před vystoupením zvážněl, zvedl se a znechuceně se vydal na pódium za výdělkem. Na jevišti pak mluvil cenzurovanou roli a šmytec! Vladimír Menšík se role nedržel. A jak byl v ráži, tu a tam plácnul něco nepatřičného. Tak se stalo, že jeden čas měl Národní umělec zakázán Vyškov!
Zvláštní kapitolou byli pánové Jiří Šašek a Darek Vostřel. Na obrazovku nesměli. Tak se potulovali po vlastech českých s různými estrádami. Komunisté jim nikdy neodpustili rok 1968. Měli svůj dialog vypulírován do posledního písmenka. Tak jako Sovák říkali své role stejně po všech štacích.
Na schodech před kulturákem sedí pan Darek Vostřel bez košile a nastavuje tvář sluníčku. Ve dveřích, opřen o zárubeň, postává jeho dvojče, invalidní důchodce Jiří Šašek. Vostřel býval ředitelem divadla Rokoko v Praze a slavným řezníkem Rudolfem III z Dietlova seriálu. Frantík Rendl stojí před nimi.
"Pane Vostřele, já jsem navštěvoval Rokoko pilně v roce 1963 jako voják. Vzpomínám si na představení Tartuf II. Líbila se mi scénka Farář ze Saint Etiene. Ten farář působil na faře, přes kterou se přelévaly mocenské vlivy," zapřádá rozhovor pořadatel.
"Jo, to je podle skutečné události. Ten farář sedmkrát změnil víru. Jakmile území obsadili muslimové, pojal vždy čtyři farnice za zákonité manželky a dal se k mohamedánům. Po vítězství křesťanů se opět rozvedl a vrátil se k víře pravé. Nakonec byli muslimové vytlačeni a milý farář byl postaven před inkviziční soud,“ říká pan Vostřel. A pan Šašek přidává: No a když se jej hlavní inkvizitor zeptal, jak to že sedmkrát změnil víru, tu farář odvětil: "Chtěl jsem přece zůstat farářem v Saint Etiene!"
Pan Vostřel se dívá do země a klackem maluje do písku imaginární obraz. "No a vidíte, příteli, my dva jsme tohleto nedokázali!"
Čas oponou trhnul. Jakékoliv pořádání koncertů je v dnešní době obrovské riziko. Zatímco za totality chtěl Ivan Mládek za vystoupení šest tisíc, dnes lze tuto sumu vynásobit deseti. Rozpadly se podniky, o vstupenkách zdarma se dovíte jen ze vzpomínek pamětníků. Žralok konkurence je nenasytný. Pan publikum si vybírá. Laťka vkusu je ale skoro u země. Národ baví lidé, kteří nesahají Horníčkovi, Menšíkovi a Nekudovi ani ke tkaničkám u bot.
Najednou zjevení.
Agilní kastelán zámku v Podboří pořádá přehlídku současných folkových kapel. To, že publikum příjde na Roberta Křesťana, Samsona Lenka, nebo Slávka Janouška lze předpokládat. Na plakátě je ale napsáno – Jarmila Šuláková a skupina Fleret.
Frantík setrvává na louce až do samého konce. Paní Šuláková tvoří totiž samotný závěr programu. Snad to není ta paní, která zářila v padesátých letech? Měla krásný sytý hlas a její písně A já su dcera z Lidečka nebo A vy páni muzikanti, byly hity. Soupeřily s písněmi Zítra se bude tančit všude a Šel Frantík kolem zahrádky. Jarmila Šuláková může mít sedmdesát let. Jen těžko se vměstná do představy rockové zpěvačky.
Vysvětlení přichází několik minut po půlnoci.
Jo to ona! Sedmdesátiletá korpulentní paní se objevila na jevišti. A já su dcera z Lidečka – rozléhá se teplou nocí. Věc Makropulos. Stejný hlas jako před padesáti lety. Ale co to?
Mládež neprchá. U vytržení postávají před pódiem kluci a holky. Ruce nahoře a vytleskávají rytmus. Frantík stojí s otevřenou pusou a nestačí se divit. Proboha, co se to děje? Publikum vyvádí. Nevyzpytatelné publikum křepčí. Frantíkovi se před očima promítá Jožka Severin a soubor Břeclavan.
Jako tehdy má vystoupení hudby s repertoárem z padesátých let velký úspěch. Neočekávaná reakce mladých lidí. Pak něco pořádej.
A teď babo raď!
