Když Šumava zapadne sněhem, krajina často mnoho dní vězí pod příkrovem šedého nebe v jiskřivém mrazu. Někdy údolí zaplavuje bílá mlha a jak ostrovy z moře vystupují z ní vrcholky hor.
Cestu označují husté porosty smrčků, které mrazem nestačily vyrůst. Za nimi pod sněhem černá rašelina a kopečky kyselé, tvrdé trávy. Mrtvé ticho a bílá smrt. Hluboké rokle, věčný stín, žádný paprsek nepronikne klenbou mohutných stromů, starých velikánů. Mohutná soustava hraničního pásma a v dáli v modravém oparu se zubatí vzdálené Alpy jako šedá masa v mracích. Když slunce zahltí vysoké pláně, můžeme nahlédnout přes řetězy nižších kopců daleko do českých krajů.
Ale slunce brzy prodlužuje stíny stromů, poslední paprsek prchá mezi stromy a načervenalé světlo pokrývá krajinu. Už vystupuje z nazlátlého nebe silueta kostela. Je příjemné pomyslet na vyhřátý pokojík, voňavý čaj a lidské společenství. Samota láká do míst, kde vládne příroda. Ale návraty před zlověstnou tmou jsou stejně vzrušující.
