Pozná, že se půjde ven.
Líně si protáhne tělo.
Pravdou se stane ten sen,
už se mu opravdu chtělo...
Utíká ze schodů ke dveřím,
hned otevřít by je chtěl,
ohlíží se, jestli mu uvěřím,
jen aby už volnost měl.
Očuchává dlouho větvičku,
kdo tudy proběhl první?
Pak ale zvedá nožičku,
proud moči tichem zazní.
Hlava a uši se třepají,
jak žene se cestičkou,
až se mu packy motají,
ohlíží se za paničkou.
Jdu a zase si poskočí,
louka už patří mu celá.
Doleva pěšinkou zatočí
a v dálce se bělá.
Ta radost z volnosti,
nad sebou modré nebe,
u nosu psí radosti
a mně už zebe...
