V hostinci Na Růžku je živo. Šumí to tady jako v úlu. Kouřová clona znesnadňuje vidění. Je to jako když křižník Edinburg položí umělou mlhu. Kuřáci v této místnosti by byli obtěžováni čerstvým vzduchem. U jednoho stolu sedí železničář. Vlakvedoucí Standa Laburda si odskočil na gáblík. Na nádraží si odložil železničářskou kabelu. Přijel hned navečer. Jeho vlak odjíždí těsně po půlnoci. Služební vůz bude mít na konci vlaku. Z dosud neobjasněných příčin musí být tento vlak doprovázen vlakvedoucím pro zájmy obrany státu.
Před Standou se na talířku třepe bílé maso teplého ovaru. Vzdáleně to připomíná bílý ovar na těle obézní manželky. Standa už dávno přešel od erotiky ke žrádlu. Také si rád dá nějaké to pivko. Vepřové hody! Všechno by bylo v pořádku, kdyby za Standou nevisel na věšáku železničářský zimník, z jeho kapes nečouhaly zimní rukavice a nad tím vším se nehoupala železničářská čepice. Ke gáblíku několik piv a tu a tam prcek. Ke cti hostinského nutno dodat, že nemohl vědět nic o budoucí noční směně popíjejícího železničáře.
V jedenáct hodin večer vytáhl Standa teatrálně kapesní hodinky po dědečkovi. Zamručel něco o zkurveném životě. Posbíral svršky, oblékl zimník a nasadil železničářskou čepici.
Vyrazil. Příjemné teplo lokálu rozrazila zima. Je leden a po ulicí víří vločky sněhu. Časté poryvy ledového větru vracejí poutníka do kruté reality.
,,Jéžišmarja, která cesta vede k nádraží?“
Hospoda je uprostřed obce. Ke kolejím vedou tři cesty, ovšem jenom jedna je ta správná. Standa Laburda je v situaci prince, který je na všechny tři cesty sám.
Chodec má problém s gravitací. Silnice se mu snaží postavit kolmo do cesty. K nádraží vedou tři cesty jako v pohádce. Dvě falešné vedou ke kolejím s přejezdovým zařízením. Jen jediná přivádí k nádraží! Standa ví jedno. Překročit koleje nesmíš! Zmizel bys v polích okresu Brno venkov. Jako kybernetická myš, systémem pokusů a omylů, vydává se polárník za svým cílem. Šněruje ulicí křížem krážem. Občas upadne i na zem. Už ztratil čepici. Je na konci první cesty - první omyl. Před očima zoufalce ční stojan přejezdového zařízení. Čelem vzad a znovu do výchozího orientačního bodu. K hospodě!
Na druhé cestě ztrácí šálu a rukavici. Několikrát upadl a je uválen.V hlavě mu zní melodie šlágru Jirky Grossmana: O Marry Ann. Tak nějak muselo být mužům kapitána Scotta při zoufalém a marném pokusu o návrat z jižního pólu. Ti ovšem všichni zahynuli. Tato varianta snad Standovi v těchto zeměpisných šířkách nehrozí. Na konci druhé cesty opět závory! Čelem vzad a znova do výchozí pozice. Na konci třetí cesty je už konečně vytoužené nádraží.
Přípravářka mezitím sepsala ty čtyři vozy výchozího vlaku. Všechno připravila, nalila do Standy litr černé kávy. Předala mu dokumentaci. Chybělo jen posadit jej na kozlík a dát do rukou bič. Výpravčí shledal, že na konci Standa nikomu vadit nebude. Signalisté si u krátkého vlaku námezníky ohlídají, tak co. Nač si vytvářet komplikace. Standa se vypotácel do temné noci ke svému nevytopenému hytláku. Snad tam cestou vystřízliví! Po půlnoci vlak odjel.
Z ubytovacího vozu na jedenácté koleji vystupuje mátožná postava. Rozespalý stavební mistr Pokluda jde vykonat malou tělesnou potřebu. Přes pyžamo má přehozen zimník. Krok do prázdna. S oběma rukama v kapsách, zcela nepřipraven a zaskočen, padá nešťastník hubou do štěrku. Výkřik a ticho. Nocí se pak ozývá strašlivé klení. Mistr Pokluda se svíjí bolestí.
,,Kterej dobytek odnesl ty schůdky!“
Dobytek spí spánkem spravedlivých ve služebním voze někde u Vyškova.
Výpravčí Honza Prášek pochopil komičnost. Asi nějaký nejapný žert drsných obyvatel stavebního vlaku.
,,A nemáte nějaké nepřátele, pane Pokludo?“ táže se výpravčí.
,,Kdo nemá dneska nepřátele. To byl ale blbej fór. Sakra, já mám smůlu. Nechám se předrbat na zajíca a uteču do polí!“
Vrávoravým krokem odchází potlučenec do svého vozu. Cestou sebral dřevěné schůdky, nelogicky zanechané uprostřed nádraží. Netušil, že jedině jejich pomocí mohl opilec dosáhnout plošiny svého služebního vozu!
