Jistě se všichni shodneme na tom, že být o Silvestru v nemocnici není zrovna nic veselého. Tuto situaci jsem si mohla vyzkoušet sama na sobě o právě uplynulém Silvestru. Místo šampaňského mi do těla pumpovali něco z kapačky říznuté antibiotiky. Musím svůj kalich hořkosti vypít až do dna a ještě ho vylízat. K mým stávajícím zdravotním problémům se přidala žlučníková kolika. Žlučník mám naplněný drobnými kamínky, jak těžní jámu v kamenolomu po odstřelu.
Oddělení chirurgie 1, naší neblaze proslulé okresní nemocnice, praská ve švech. Horní chirurgie je přes svátky zavřená, a tak všichni ti, co si usmysleli (nebo jejich orgány či zlomené údy), se válejí na postelích na jedničce. Pokoje, kde jinde jsou pouze dvě postele se nafouknou a ejhle postele tam vlezou čtyři, jen doufám, že příští noc nebudeme muset spát po dvou.
Nemocnice byla postavena v šedesátých letech minulého století a mám pocit, že se tam od té doby nic nezměnilo. Pozorujeme, že největším výkřikem techniky je digitální teploměr, jinak je na oddělení jedna dámská toaleta, jedna společná sprcha s umělohmotným závěsem. Nesnáším tyto závěsy ve sprše, při puštění vody se lepí na tělo a já si vždy vybavím film Psycho.
Protože mě dvě noci před ukončením pobytu :-) přestěhovali na jiný pokoj, poznala jsem tam dívku, říkejme ji třeba Nina. Je jednou ze čtyř na mém novém pokoji.
Nina je takové tintítko se slabým hláskem, obrovským monoklem na pravém oku, s trhavými pohyby. Leží tiše ve své posteli, přikrytá až po bradu, takže ji vykukuje jen drobná hlava. My ostatní si povídáme a ona tiše leží, trochu pochrupuje a najednou se z ničeho nic svým opravdu kvíkavým hláskem zapojí do našeho tlachání položením nějaké otázky.
Ale moc toho nenamluví. Pani naproti mi vysvětluje, že jela s rodiči autem a měli autonehodu. Nejhůře dopadla právě Nina, naštěstí na oko vidí i když to vypadá více než hrozivě. Horší jsou její naražená záda. Nina se znovu ozve a sděluje nám, že maminka je nevlastní, protože ta její zemřela na alkoholismus, když ji byly dva roky. A zase mlčí.
Následující ráno se otevírá druhé oddělení chirurgie a nastává velké stěhování. Rázem jsme na pokoji pouze dvě, Nina a já.
Naštěstí mám bezva knížku a už se těším, že si budu celý den číst. Jiného názoru je moje spoluležící. Klade mi otázky, ale někdy nevím, jak ji odpovědět, a to mám docela slušnou slovní zásobu. Vedeme spolu docela podivný rozhovor. Posuďte sami.
Nina: Máte děti?
Já: Dvě.
Nina: Já jsem už mohla mít taky. Ale dala jsem to pryč. Kolik Vám je let? (Na odpověď nečeká) Mně je dvacetčtyři.
Já: Vypadáte na sedmnáct.
Nina: Nemám ráda doktorku XY, znáte ji?
Já: Ne, nikdy jsem to jméno neslyšela, co to je za doktorku?
Nina: Ona dělá alternativní medicínu, ale já jí nevěřím.
Já: Hm. A proč jí nevěříte?
Nina: Věříte v Boha?
Já: Nedá se to říct jednoznačně, jsem spíše ateista, i když musím přiznat, že asi tak jako každý, když mi je zle, tak Boha prosím o pomoc. Ale ještě mi nikdy nepomohl. Teď nevím jestli se nerouhám. A Vy věříte?
Nina: Teď už ano.
Já: A co Vás k víře přivedlo, dříve jste nevěřila?
Nina: Uctívala jsem ďábla. (Odkládám knížku a natáčím se k ní). Ale je to jen vymývání mozků! Co je to emoční porucha? (Přeskočí na jiné téma)
Já: Proč, Vy tím trpíte?
Nina: Jo, řekli mi, že ji mám. Tak co to je?
Já: To vám měl vysvětlit lékař, já přesnou definici neznám.
Nina: Brácha je schizofrenik, to vím, co to je. Taťka má psychické problémy, ale řídit může. Měla jsem moc volný pás, zasekl se a já jsem taťku nechtěla rozčilovat. Byla jste někdy u soudu?
Já: Ne, naštěstí ne.
Nina: To já už dvakrát. (Mlčím, jsem zvědavá, ale čekám). Když mě znásilnili. (Zalapám po dechu). Toho prvního jsem neudala, bylo mi třináct a byl to kluk mé kamarádky. Podruhé to bylo, když mi bylo šestnáct.
Já: A odsoudili ho?
Nina: Jo, šel sedět. Asi. Pak jsme byli v jednom bytě, kluci tam vařili perník a byl tam jeden starší kluk, moc se mi líbil, zamilovala jsem se do něj. Zůstali jsme spolu přes noc. Na druhý den, jsem ho šla hledat k němu domů. Vylítla na mě jeho manželka, měli tři děti. Šla jsem pryč, ale dohnala mě před domem a začala mě mlátit. Myslela si, že jsem prostitutka. Chytla mě za vlasy a hlavou mi mlátila o zeď. (Mlčím). Pak vyběhl on a nafackoval mně. (Chce se mi plakat).
Beru knížku a dělám, že čtu. Písmenka se mi míhají před očima, slova nevnímám.
Nina: Nevíte, jak se jmenuje ten mladý, co mě přivezl a přendával na postel?
Já: To netuším, to jsem tady ještě nebyla.
Nina: Aha, já bych mu chtěla dát na sebe číslo.
Otáčí se na bok a usíná. Připomíná mi zatoulané štěně.
Je mi smutno na duši, smutno z toho, co tato osůbka už zažila. Zřejmě ji moc radosti v životě nepotkalo. A co ji čeká? Cesty boží jsou nevyzpytatelné (Ať věřím nebo ne).
