Penzista Tonda Randák byl znám svou výřečností. Vymámil by prý z jalové krávy tele. Projevoval se jako slavnostní řečník, byl mluvčím různých aktivit. Jeho tajným přáním bylo řečnit v krematoriu. V čase důchodovém se umístil na vrátnici jednoho slovutného ústavu. Práce to byla zajímavá, výdělek malý, práce však pohodlná. Jakožto důchodce bral těch pár tisícovek jako přilepšení. Byl by na tomto pohodlném místě zůstal do sedmdesáti. Dostal se však do konfliktu s vlivnou paní, před kterou se třásli všichni zaměstnanci ústavu. Tato mrazem přešlá šedesátnice se tak vžila do role imperátora, že vyžadovala pozornost vrátného za všech okolností. Když jednou osočila vrátného z nedostatku bdělosti a ostražitosti, vybuchly v napadeném saze. Poslal ji do patřičných míst a prohlásil, že navrhne majiteli soukromé agentury doplněk ke slušivým uniformám. Prý ať opatří své hochy mušketýrskými klobouky s pavím peřím, aby bylo před milostivou paní čím smekat! Tento výrok byl labutí písní důchodce. Vypadl jako cukrář a bez pocty!
V dalších dnech žhavil telefony. Marně. Práce je nedostatek pro lidi v aktivním věku, natož pro důchodce. A co bych seděl na zadku, využiji svých schopností rétorických. Vstoupím do služeb reklamní agentury. Americké agentury!
Byl pozván na sedmnáct třicet. Jsa člověk dochvilný, postával tam dobrých deset minut předem. V přijímací místnosti sedí několik mladých lidí. Atraktivní dívky voní na tři sta metrů. Mladí elegáni třímají moderní kufříky, jeden dokonce obsluhuje přenosný počítač. Apartní slečna přináší dotazníky, vybavené trojjazyčně. Adept na to všechno hledí značně zmaten. Zvedá se, bere z věšáku bundu od Vietnamců a chystá se k odchodu.
,,Ale copak, copak. Vy nás chcete opustit?“ táže se slečna s thymolinovým úsměvem.
,,Vážená paní, asi jsem vstoupil do špatných dveří. Kolem samo mládí, lidé jistě vybaveni znalostmi několika jazyků, kdo by měl zájem o důchodce!“
,,Ale my potřebujeme i lidi, kteří hovoří správně česky!“ končí slečna a usazuje Tondu zpět na sedačku v čekárně.
Pohovor proběhl úspěšně. Výřečnost uchazeče o práci zaskočila celou přijímací komisi. Jste přijat. Dostavte se v pondělí přesně v osm hodin. Dochvilný důchodce sedí na proutěné židli. Kolem se tísní deset adeptů vybraných při pátečních pohovorech. Elegantní pán měří všechny zkušeným pohledem. O tom je prý celá vědecká disciplína. Když si kupujete dýmku v Londýnském salonu Dunnhill, sleduje vás designer a připasuje dýmku přesně k vašemu ksichtu. Tento pán rentgenuje očima. Jsme přece americká agentura! Po krátké přednášce o technice prodeje, vedení dialogu, psychologii zákazníka a vlivu prostředí při uzavírání obchodu propouští školitel nové adepty do terénu.
Každému je přidělen zkušený harcovník. Tonda vyfasoval mladého ambiciózního elegána. V padnoucím saku, vázance a opatřen čtyřmi manžetovými knoflíčky na každém rukávě, je to prototyp úspěšného mladého muže. Důchodce vedle něj vyhlíží jako strýček z Dolní Rožínky při návštěvě velkoměsta. Přidávají se ještě další dva lidé. Čtveřice usedá do kavárny. U stolku tak sedí dva adepti a školitelé, pán se slečnou. Následující rozhovor je v podstatě výslech. Školitel vypráví:
,,Jste majitel prosperujícího závodu. Procházíte provozy, tu a tam prohodíte několik slov s podřízenými. Daří se vám, uvažujete o rozšíření. To všechno vás čeká, budete-li pilní a práci budete vykonávat beze zbytku dvanáct hodin denně. Musíte pracovat s nasazením. Ten, kdo jen trochu sleví z velké náročnosti, konce se nedobere. Píle, to je základ všeho. A k tomu solidní vystupování. Nejprve budete chodit sami, časem vám bude podřízeno více chodců. Profesně porostete. Já mám vizi soukromého kulturního zařízení s restaurací a multikinem!“
Jednomu z adeptů líčí, jak se vlastní pílí dobere k vlastnímu autosalonu. Musí prý si zvykat na miliony! Tonda propočítává, zdali mu bude ke zbohatnutí stačit zbytek života s průměrným důchodem.
Školený důchodce se začíná bavit. Co ještě z tohoto pána vyleze. Co vlastně budou nabízet při třetí části ukázkového dne? Agentura pracuje v gastronomii. Nabízí donášku jídel do domu. Nabízí slevu. Na všem je zainteresováno šest restaurací.
Na velikém náměstí dostává adept první úkol:
,,Je deset hodin, čtyřicet pět minut. Tady máte papír. Obejdete celé náměstí a sepíšete všechny obchody. Zařadíte si je pak podle klíče. Do první rubriky napíšete, kam byste šel nejdříve. Ve druhém sloupci budou obchody navštívené ve druhém plánu. Nakonec sepíšete ty, kam nepůjdete vůbec. Setkáme se na tomto místě přesně v jedenáct třicet. Já to vyhodnotím.“
Dochvilný důchodce hlásí příchod na vteřinu přesně. Hodnotit se bude až v osmnáct hodin, kdy se všichni sejdou ve vile, sídle společnosti.
,,Šéfe, kdybych byl přijat, to se mnou sepíšete smlouvu s fixním platem?“ táže se věcně důchodce.
,,Ne, budete placen jen procenty z uzavřených obchodů. Někdy jsou to i tisíce za týden!“
Jestli tomu dobře rozumím, mohu také celý týden dojíždět zadarmo. Mohu mluvit jako šlejfíř, lidé ale nekoupí z mnoha jiných důvodů. Nebudou mít peníze, nenarazím na ty správné lidi, neprorazím blok nezájmu, kdybych se rozkrájel!“
,,To právě záleží na vaši šikovnosti. Já mám padesátiprocentní úspěšnost. Obejdu až patnáct firem za den. Pojďte se mnou na první štaci. Pozorně mne sledujte. Budu vás vydávat za svého společníka. Vy jen řeknete dobrý den a nashledanou. Můžete se přívětivě tvářit.“
Na chodbě činžovního domu šátrá školitel prstem po bloku zvonkových tlačítek. Cílem je stavební, bytové družstvo Rozvoj.
,,Pan ředitel je na obědě, čím mohu posloužit?“
Paní sekretářka kyprých tvarů, oblých tváří a splihlých vlasů naslouchá s profesionální rutinou.
,,Vážená paní. Jistě pořádáte často párty. A vy, jak pozoruji, máte jistě často v bytě společnost dlouho do noci.“
,,To se mýlíte, jsem sama a Ofinkou. To je můj psík. Společnost nevyhledávám. Moji doménou jsou koncerty vážné hudby.“
,,Ale snad přece. Máte společnost a najednou se nedostává občerstvení. Tu zavoláte naši non stop službu a za chvíli máte doma pizzu, chlebíčky a jiné občerstvení. A k tomu slevu. Zakoupíte-li si tuto poukázku v ceně pouhých 499 korun, budete mít padesáti procentní slevu. A ta poukázka je prosím přenosná!“ Paní sekretářka si přisedla blíže. A fešák dále vychvaluje své zboží: ,,Máte snad nějaké odbory, pořádáte večírky. Tohle všechno se dá přece výhodně využít.“
Vtom se vrací ředitel z oběda: ,,Boženko, nic nebereme!“
Oba návštěvníci vypadli jako cukráři. Venku se adept otáčí ke svému školiteli: ,,To teda, šéfe, nebylo moc úspěšné.“
Oba chodci pokračují v obchůzce. Školený důchodce očekává profesionální výběr obchodu. Jeho školitel má přece už tříletou praxi. Zkušeným okem jistě přehlédne průčelí obchodu a pak bude následovat koncert. Dva pánové opět usednou do klubovek. Společníkem bude sám ředitel, možná i doutník. Pak nastane vysoká škola obchodního vyjednávání. Už si sumíruje, jakou selekci provede zkušený harcovník. Asi to bude módní salon Veronika.
Vstupují však do kadeřnictví! Jedna slečna piluje čísi nehty, druhá se zabývá dámskou hlavou.
,,Přítel by chtěl melír a já při té příležitosti pronesu několik slov.“
Děvčata se chichotají, důchodce neví, jak se má tvářit.
,,Vážené slečny a paní. Jistě pořádáte často večerní párty. Jak se na vás dívám, míváte jistě návštěvy dlouho do noci. Asi tak ve dvě v noci zjistíte, že lednička zeje prázdnotou. Tu zvednete telefon a objednáte si pizzu, obložené chlebíčky, nebo něco jiného ze studené kuchyně. Opatřeny touto gastronomickou kartou, obdržíte na přivezené zboží padesáti procentní slevu. Cena karty je pouhých 499 a pozor – je přenosná!“
,,Ale my máme za rohem závodní kuchyni, Na nějaké noční párty nemáme peníze!“
Před kadeřnictvím se dívá důchodce do tváře zkušenému dealerovi s otázkou: Proč musel chodit kolem všech domů a tipovat, když vlezli do kadeřnictví? Mohl přece vědět, že děvčata s mizerným platem si nenechají přivážet do bytu pizzu, byť s padesátiprocentní slevou. Důchodce začíná pochybovat o precizní práci americké agentury. Jakýpak průzkum, jaká psychologie prodeje? Venku to už nevydržel a vypěnil:,,Člověče, proč jsem jako blbec musel tipovat obchody? Vždyť vy chodíte dům od domu. Vám chybí na krku akorát kočebrácký košík s vařečkami!“
Učitel odvětil: ,,Vás to asi nebaví, to nebude práce pro vás. Tak někdy nashledanou!“ Rozloučil se docela zle. Napřáhl však pravici a zmizel v postraní ulici. Ještě má před sebou třináct zastávek. Snad se mu splní padesátiprocentní úspěšnost.
V mysli opuštěného důchodce bloudí jediná otázka. Jaké procento zácvikářů se vrátilo v osmnáct hodin zpět do střediska? Asi se školitelé vrátili sami. Touto těžkou zkouškou projde asi málokdo. Je asi málo těch, kteří pomocí této americké agentury zbohatnou a budou se jednou procházet chodbami vlastního podniku!
