Leden se přehoupl do své poslední dekády a v našem okresním městě jsme se začali těšit na diashow charismatického cestovatele, fotografa a vypravěče Jiřího Kolbaby. Mnozí jej jistě znáte i z rozhlasového vysílání.
Díky mistrovským fotografiím a poutavému vyprávění jsme se přenesli do horké a nevyzpytatelné Afriky. Tento světadíl, krásu jeho přírody a způsob života domorodých obyvatel Jiří Kolbaba přiblížil putováním nejen po Maroku, ale také po dalších státech černého kontinentu. Vyprávění nás zavedlo také do Burkina Faso, Nigeru, Senegalu a Mali. Fotografie nádherné přírody a divokých zvířat se střídaly s fotografiemi ze života lidí. Ukázaly bezbřehou bídu, ale také lidskou pohostinnost. Jiřímu Kolbabovi jsem v krátkém rozhovoru položila několik otázek.
Cestujete po celém světě, máte procestovanou i naši zem?
Docela ano, třeba nyní po cestě do Jeseníku jsem si užil krás České republiky. Bylo to takové třídenní turné z Kutné Hory přes Náchod sem k vám. Takže jsem projel i Orlické hory. Podle navigace jsem to měl vzít přes Polsko, ale já jsem si raději zajel a jel přes Česko. Byl jsem velice rád, že jsem projel oblast, kde jsem byl na podzim - Dolní Morava, Králíky - tam se mi podařilo nafotit krásné barevné scénérie a teď jsem to viděl zase všechno pod sněhem. Když jsem ještě dělal vrcholový sport, tak jsem závodil v běhu mimo dráhu a dá se říct, že jsem proběhal celou republiku. Můžu říct, že se z Česka vždy těším. Neumím to tak dobře nafotit jako třeba jiná místa nebo biotopy na světě, ale moc mě to přitahuje a doufám, že jednou nafotím nějaký soubor krásných českých fotek.
Kolika jazyky se domluvíte?
Tuto otázku nemám moc rád, protože se stydím za to, že jsem to v mládí flákal. Když jsem začal cestovat, tak jsem uměl rusky a dobře německy. Angličtinu jsem se učil až tak nějak za pochodu. Dnes se v celém světě domluvíte anglicky, je to jazyk číslo jedna, španělsky to není úplně dokonalé a francouzsky jsem se naučil jen pozdravit. Snažím se učit i jiné jazyky, je to projev úcty k dané kultuře. Takže trochu málo umím malajsky, indonésky. Naučím se třeba pozdravy v domorodém jazyce. Lituji toho, že neumím dokonale světové jazyky, v tomto nejsem dobrým příkladem pro mladé. Každý, kdo umí dobře cizí jazyk, má svět otevřený. Jen se nesmí bát a jít směle do toho, poznávat svět.
Jak se ve světě stravujete?
Nikdy se sebou nevozím žádný vařič, žádné jídlo. Možná tak hodím do zavazadla nějakou fidorku, vitamín C, probiotika, abych si srovnal žaludek, když bych ho měl nějak rozhozený. Já mám žaludek docela ocelový, konzumuji to, co tam ti lidé připravují, odmítl jsem jenom pečené krysy, zásadně odmítám alkohol, protože ten nepiji. Ochutnal jsem leccos, třeba i různé druhy hmyzu. Je to fenomén, který je stále více vidět a možná bude potažmo brzy vidět i v naší kultuře.
Kam se chystáte příště, jaké jsou vaše plány?
Teď na jaře mám velké turné pořadů, mám radost, že je o to zájem, je úžasné, že jsem dvakrát vyprodal kino v Jeseníku a jsem rád, že to takhle funguje téměř po celé zemi. V únoru jedu do Itálie do Brixenu si zalyžovat, v březnu mě čeká cesta kolem světa. Pak mám dále nachystáno třikrát Norsko, třikrát Island, jednou Aljaška s Kanadou. Jinak trénuji, běhám po kopcích, protože se chystám na treky do Nepálu, bude to náročnější. Dvacetpět dní pochodu v extrémních podmínkách se zátěží. A to už vyžaduje dobrou kondici.
Kolik váží vaše fotografická výstroj?
To vím úplně přesně, váha se pohybuje mezi patnácti až osmnácti kilo. K tomu ještě nějaké osobní věci. Je to poměrně velká zátěž, ale mě baví chodit přírodou se zátěží.
Když jste pořád na cestách, kam se rád vracíte?
No primárně domů, ale ne, že bych byl až tak moc na ten domov fixovaný. Mám oblasti na světě, které jsou oblíbenější než jiné. Třeba Antarktida, Island, Indonésie, ale mám rád i města Sydney, Rio de Janeiro, Kapské Město, stejně tak Prahu a moje milované Brno. Je mi celkem jedno, kde se pohybuji. Baví mě zažívat dobrodružství.
A máte nějakou touhu, nesplněný sen?
Já jsem překvapený jak se v životě dají plnit sny. Tužby nás posouvají dál, já to tak celý život mám. Nedávno jsem si splnil jeden velký sen, byl jsem na Severním pólu, až na 90° severní šířky. Jsem překvapený jak mi vychází jeden sen za druhým. Chtěl bych lidi inspirovat svými zkušenostmi in natura, aby se světa nebáli a naučili se v něm pohybovat.
P.S.: A protože byl dnes pro mě den, kdy mi svitla naděje a Soňa P. mně napsala, že by to chtělo odměnu, tak jsem si pro radost koupila knížku fotografií Jiřího Kolbaby Země.
