Když mě jednoho dne zavolal můj tehdejší šéf k sobě s tím, že k nám do archivu přijela delegace ze Scotland Yardu, pátrající po dokumentaci k jistému vyšetřovanému válečnému zločinu, zalapala jsem po dechu. Byla jsem každým coulem němčinářka a z někdejšího studia angličtiny jsem ovládala tak stěží učivo prvního ročníku. Naštěstí se ukázalo, že pánové mají s sebou tlumočnici a mě do angličtiny nikdo nutit nebude.
Hned při vstupu do kanceláře mi padl do oka jeden z návštěvníků. Přesněji řečeno, okamžitě mi učaroval. Urostlý, vysoký, sice mladý, ale šedivějící blonďák s dokonalým oblečením elegána. Padnutí do oka bylo viditelně oboustranné. A tak se jednalo a my dva jsme se na sebe dívali a dívali a usmívali se, ačkoliv jsem s nimi vlastně mohla hovořit pouze přes tlumočnici. Druhý den se John, jak se ten krásný vyšetřovatel jmenoval, nechal pozvat na prohlídku nějaké zajímavé válečné dokumentace. Přišel už sám, bez tlumočnice, a já jsem se mu ze všech sil a hlavně za pomoci starého kolegy s dlouholetými diplomatickými zkušenostmi snažila o těch dokumentech referovat. A navíc se mi podařilo jakousi lstivou otázkou zjistit, že nemá rodinu a žije sám. Obratem jsem mu sdělila, že sbírám cizí pohledy, a požádala ho, aby mi nějaký poslal. Před koncem naší pracovní doby se mě John na odchodu zeptal, co budu po práci dělat. Znělo to jako zamýšlené pozvání. A já
jsem měla zrovna ten den přijít na schůzi chovatelů ušlechtilých koček domluvit se o výpomoci při nadcházející mezinárodní výstavě. Protože jsem to lépe vysvětlit neuměla, řekla jsem jen primitivní větu, že „jdu s lidmi, co mají kočky“. Zůstal z toho úplně vedle, co tím myslím, ale akceptoval to a rozloučili jsme se. Dodatečně jsem si nadávala dost nelichotivě, ale stalo se.
Myslela jsem, že tím vše skončilo. Uplynuly dva týdny a přišel krásný pohled z Londýna. Obsahoval i zpáteční adresu, takže jsem na něj hned odpověděla a rafinovaně se zeptala, zda bych mohla alespoň někdy napsat, abych se procvičila v angličtině. Tentokrát přišel celý dopis včetně dvou různých adres, do Londýna a na venkovské sídlo v Lincolnském hrabství, na které můžu kdykoliv bez zábran psát nebo telefonovat. Tím bylo řečeno, že je John volný a že má o mě alespoň trochu zájem. Oprášila jsem starou učebnici angličtiny a psala další dopisy. Když jsem se jakoby nesměle dotázala, zda by John nepřijel zase někdy za krásami Prahy, sdělil mi, že především touží setkat se znovu se mnou. Znělo to jak rajská hudba.
Byl krásný červen a uvítala jsem Johna na letišti. Setkání to bylo velmi bouřlivé, jako bychom se znali už dávno. A začala letní romance.
Mně ji hned na začátku zkazilo poznání, že mládenec je o 9 let mladší. Očekávala jsem, že to zabalí, ale nestalo se. Vodil se se mnou jako se studentkou a nadšeně hltal každou větu, kterou jsem slepila. Památky, kulturní představení, večeře v drahých restauracích i osobní chvíle v bytě, chvilkově zapůjčeném jednou kamarádkou. Já jsem tehdy ještě svůj vlastní byt v Praze neměla a po smrti partnera v Mělníku jsem bydlela u sestry. John byl, dá se říci, začátečník v profesním i soukromém životě a nikdy předtím by mě nenapadlo, že někoho takového potkám. Byl původně z venkova a do vyšetřovacího oddělení Scotland Yardu se dostal krátce před první návštěvou Prahy na konkurs. Měl matku a dvě sestry, z nichž ta mladší vypadala podle fotografie jako věrná kopie Lady Diany. Matka si na něm velmi zakládala a on už se nemohl dočkat, jak jí o mně bude vyprávět. Samozřejmě jsme se domluvili, že zanedlouho přijedu na oplátku já do Londýna.
Následovaly týdny odloučení, plné telefonování a pohledů začínajících „Má nejdražší Susan“. Cestu jsme naplánovali na srpen. Měla jsem v té době známou, která se mimo jiné věnovala i léčitelství a měla pověst senzibilky. Byla jsem zvyklá svěřovat se jí se svým soukromím, a tak jsem ji zasvětila i do svého vztahu s Johnem. Byla to dáma, pro kterou Angličan znamenal úroveň a bohatství. Za slušný obnos mi před cestou předpověděla, že se vlastně jedu do Anglie vdát. Čeká mě bezpracný život v přepychu a hned od začátku si mám nasadit vysokou laťku v požadavcích a nebýt žádná „troškařka“. Ve svém milostném opojení jsem jí snad i uvěřila a vůbec jsem si nelámala hlavu, co a jak tam budu dělat. A navíc jsem jaksi přehlédla, že pozdravy od Johna ztratily na četnosti i na vřelosti.
Hned po příjezdu jsem pochopila, že je vše jinak. John značně ochladl a choval se pouze jako můj neosobní průvodce. Později mi došlo, že maminka zapracovala a syn, i když zkraje asi trochu sváděl vnitřní boj, její stanovisko přijal. Přece nebudu já, starší nemajetná archivářka z postkomunistické země, neznalá jazyka, kazit jeho slibně se rozvíjející kariéru. Čím víc jsem se snažila vrátit věci zpátky, tím byl ke mně cizejší.
Dokonce mi i řekl, že když se mi tam nelíbí, můžu odjet už dřív. Tak jsem si ve svém zklamání vztekle řekla, že si to tam, když nic jiného, alespoň pěkně užiju a poznám, co se dá. Nebylo to jednoduché, ani s mou angličtinou, ani s mou znalostí tamního prostředí. A John mě opravdu nešetřil. Jako kdyby mi chtěl vštípit jednou provždy do hlavy, že tam k nim se nehodím. Zatímco v Praze mi všechno trpělivě vysvětloval, tady jsme přišli do restaurace, on řekl servírce svou objednávku a pak na mě uhodil: A ty? A nechal mě topit v místních názvech. Poslal mě koupit jízdenku do metra, ale protože jsem nerozuměla, že se mě ptají na pásma, musela jsem se pro něj vrátit, aby to vyřídil za mě. Velmi záhy mi došlo, že život v přepychu se konat nebude. John ani žádný boháč nebyl. Jeho majetkové poměry byly ve srovnání se mnou na daleko vyšší úrovni, ale tu věštbu bezpracného života si moje známá zatraceně přibásnila. Všechno tu pro mě bylo cizí. Nejen jízda vlevo, ale hlavně zvyky a na můj vkus trochu zkostnatělý způsob chování. Když jsme zastavili u pumpy, ptal se mě John, jestli „potřebuji použít koupelnu“. Koukala jsem jako janek, proč bych se zrovna tam měla koupat, než se vysvětlilo, že v zemi, kde většinou je vana a WC pohromadě, se mě zkrátka ptá, jestli chci jít na záchod. A když jsem u jeho rekreačního domu nasbírala krásné kozáky, zděšeně vykřikoval, ať je zahodím, protože jsou jedovaté, když to nejsou žampiony. Asi se na mě tenkrát domluvila celá Anglie. Když jsme přijeli k moři, ke stejnému moři, v němž jsem se rok předtím koupala v Holandsku 1. září, byla to po dešti rozbahněná kalná břečka bez půvabu, kde jsem se brouzdala pouze v Johnových holinkách. Nakonec mě celý ten neočekávaný pobyt v roli nechtěné chudé příbuzné hodně sebral a odjela jsem dřív. Zdálo se, že navždy.
Míjely týdny, měsíce. Na Johna jsem ale stejně nezapomněla. Zůstali jsme spolu v kontaktu přes dokumentaci. Zatímco já jsem se jako obvykle nemohla na jiného muže ani podívat, on cestoval po světě,
poznával cizí země, archivy a úřady a samozřejmě i spoustu žen. Stal se z něj po všech stránkách úspěšný a žádoucí muž. Po dvou letech přijel v červenci znovu do Prahy. Na setkání jsem se bláhově těšila, protože jsem ho měla vlastně pořád ráda. Pochopila jsem ale, že přijel někdo jiný. Znal se v té době, jak mi hned sdělil, zrovna s nějakou starší zámožnou Němkou, která si ho dost hýčkala, a mě by možná tak přijal na jednu noc, ale jinak mi dal jasně najevo, že ho se mnou nic nespojuje. Když už byl tady, chtěla jsem mu ukázat něco z naší země a rozhodla jsem se jet s ním autem z půjčovny do mého rodného Českého ráje. Vyznělo to katastrofálně. Nic se mu nelíbilo, všechno bylo špatné a otravovalo ho. Neskutečné vedro, vypůjčená Škodovka, docházející benzín a žádná pumpa široko daleko, i mé milované Prachovské skály mu snad nic neříkaly, takže jsme se záhy odporoučeli. Nálada i v teplotě nad 30 stupňů na bodě mrazu. Na zpáteční cestě jsme zabloudili, čímž byla vinna má špatná navigace, a v závěru se začalo vařit auto, a tak jsem ve vesnické hospodě sháněla někoho, kdo nám v neděli v podvečer se Škodovkou pomůže. Dopadlo to dobře, ale nezbývalo mnoho a asi bychom se porvali. Když druhý den odcestoval, bylo to pro mě něco jako vysvobození. Jen mě mrzelo, že se ani nezmínil, že kdybych náhodou jela někdy do Londýna, rád mě tam zase provede. Určitě počítal s tím, že už nikdy.
A pak se v mé beraní tvrdé palici zrodila myšlenka: Počkej, já ti ukážu. A do toho Londýna se dostanu i bez tebe! Následovaly měsíce tvrdé dřiny výuky angličtiny. Absolvovala jsem intenzivní studium u Britské rady v Praze, zakončené zkouškou FCE. Pak jsem zažádala o služební cestu do britských archivů spojenou s průzkumem dokumentace našich letců RAF. A o pomoc při ubytování jsem požádala přímo šéfa vyšetřovacího oddělení Scotland Yardu. Ne, nechci se vůbec chlubit, důvod už znáte. Když se přiblížil odjezd, zavolala jsem zcela nečekaně Johnovi, sdělila, že jedu do Londýna a zda bychom se mohli po té delší době setkat. Žádné další podrobnosti. Byl překvapen a ochotně souhlasil.
Čekal na mě v recepci dost luxusního hotelu. Přišla jsem oblečena do kostýmu vhodného do britské společnosti a mluvila jsem téměř plynně anglicky. Myslím, že ho to málem položilo. Něco jako Julia Roberts ve známém filmu Pretty Woman. Informovala jsem ho o svých zdejších úkolech a o pozvání do Scotland Yardu, povečeřela s ním, odmítla pozvání na další schůzku a rozloučila se. Ne, nebylo mi lehko, to bych lhala, ale měla jsem v sobě zvláštní klid, že jsem to dokázala. Od té doby jsme se takto sešli ještě dvakrát a pak mi John zmizel ze života definitivně. Zbyl mi po něm jen slovník, angličtina, kterou jsem už zase částečně zapomněla, a tenhle příběh, o který jsem se s vámi chtěla podělit.