Čítankové legendě o rytířích spících v hoře Blaník už dnes asi moc lidí nevěří – ostatně co s meči a kopími v době řízených střel. I tak ale zůstává kolem legendární hory mnoho nejasného. Některé zmínky ve starých spisech naznačují, že pověst je jen krotkou moderní podobou starších a temnějších mystérií. I proto může být zajímavé, ověřit si působení genia loci na vlastní kůži při některém z letních výletů.
Raději nehovořit...
„Vrch Blaník je opředen takovými pověstmi, že je lépe o nich nehovořit,“ píše Bohuslav Balbín v druhé polovině 18. století. Ale už mnohem dříve na počátku 15. století odsuzoval Jan Hus z hlediska církve politováníhodný zvyk venkovského lidu chodit na hory (přičemž zmínil právě Blaník) a provádět tam jakési nepřístojnosti. Tedy žádní rytíři a žádné svatováclavské vojsko, které vyrazí z hory, až bude Čechům nejhůř, ale naopak temné kulty, jež jsou patrně starší než křesťanství.
Blaník se nachází nedaleko Vlašimi mezi Louňovicemi a Načeradcem. Ve skutečnosti se nejedná o jeden kopec, ale o dvojici vrcholů – Velký Blaník a Malý Blaník. Už to může být pro znalce starých mystérií nápadné, protože magická místa předkřesťanských kultů se dvěma vrcholy vyznačovala často. Jeden přitom představoval sídlo dobrých (nebo lépe řečeno pozitivních, slunečných, mužských) sil, zatímco druhý představoval temnou (lunární, ženskou) stránku existence, které dohromady a neoddělitelně tvoří podstatu vesmíru.
Dnes je na vrcholu Velkého Blaníku pozoruhodná dřevěná rozhledna vylepšená příjemnou hospůdkou – a před ní bizarní pravidelně utvářená skaliska, která sama o sobě poskytují bohatý materiál pro obrazotvornost. Kromě toho zde jsou zřetelně vidět stopy po dávných valech a příkopech. Dnes se ví, že jde o keltské opevnění, které vzniklo nedlouho před počátkem našeho letopočtu. Významnější archeologický průzkum tu sice neproběhl, přesto se zdá, že kromě hradeb na vrcholu Blaníku žádné další památky na Kelty nejsou.
Opevněné místo je tedy jedním z oněch tajemných objektů bez známého určení, které po sobě tento lid zanechal na mnoha místech (dalším takovým je například neméně záhadný Obří hrad na Šumavě). Snad to byla útočiště, kam odcházeli obyvatelé v dobách ohrožení, pak by tu ale nejspíš byly alespoň nějaké stopy po hospodářských objektech a lidských aktivitách. Nelze proto vyloučit, že ve skutečnosti šlo o obřadní místa, sloužící vyvoleným členům kmene pro komunikaci se silami, které nejsou z tohoto světa.
Záhadní Keltové
Zdá se, že tyto síly tu nějakým způsobem zůstaly přítomné i po odchodu Keltů. Ještě z 18. století pocházejí zprávy, že v okolí hory bývají za nocí k vidění tajemná světla a zjevují se podivné přízraky. Farář z nedalekého Pravonína roku 1734 přísežně vypověděl, že za úsvitu a za soumraku bývá od Blaníku slyšet troubení a bubnování. Louňovický farář v téže době dokonce osobně spatřil podivné přízračné postavy, které se potloukaly po lesích.
Novodobí romantičtí lovci záhad věří, že místa, kde se odehrávaly dávné rituály, nebyla vybrána náhodně. Jde prý o lokality, kde prudí jakási podzemní či kosmické energie, což mělo vliv na psychiku přítomných i na vznik různých světelných a zvukových efektů. Na podobná místa se údajně vsazovaly menhiry, které byly nejen předmětem uctívání, ale i jakýmisi akumulátory či zesilovači této energie. Menhiry bývají také často spojovány právě s Kelty – a tak se z Blaníku rázem stává lokalita bezmála světového významu, kde se vesmírné síly setkávaly s druidy, kteří znali tajemství, jak je ovládat...
Ve skutečnosti je toto vysvětlení přibližně na stejné úrovni věrohodnosti, jako legenda o spících rytířích. Menhiry nemají s Kelty nic společného, tajemnou podzemní energii se nikomu nepodařilo fyzikálně prokázat a většina současných "znalostí" o učenosti druidů jsou novodobé smyšlenky a spekulace.
A tak nám v "kauze Blaník" nezůstalo v ruce nic jiného než to, s čím jsme začínali: staré pověsti, nejasné narážky a zbytky valů. Proto ovšem není hora o nic méně záhadná. Pravě naopak: co se zde v minulosti opravdu odehrávalo, se můžeme jen domýšlet.