Téma poprvé ve mě vyvolalo vzpomínku na mé "poprvé", i když slovo poprvé nás všechny provází od narození až do doby, kdy si dokážeme vůbec na to, co bylo poprvé, vzpomenout. Takže to jedno z mých dávných poprvé by se klidně dalo nazvat "sexuální harašení". I když, v době, kdy se tento příběh stal, hláška "sexuální harašení " nebyla známa, aspoň si myslím, tedy pro mě rozhodně ne.
Bylo to v lednu, psal se rok 1968 a já ještě se dvěmi kamarádkami jsme dostaly od zaměstnavetele placený poukaz na týden do Tater, údajně za dobré pracovní výsledky. Byla jsem šťastná, že konečně uvidím kus jiného světa, než jen ty naše opičí hory, jak se dodnes naší končině říká - sem tam kopeček, les, dolina, větší kopec, rovina...
Tatry, to bylo chystání měsíc dopředu, stokrát přerovnaná cestovka, abych na něco nezapoměla, se týden před odjezdem změnilandoslova ve zdravotní horor. A to proto, že jsem doslova čůrala krev, ve strašných bolestech jsem musela chtíc nechtíc navštívit lékaře. Laboratorví výsledky byly, jak se dalo čekat, na ležení a léčení v nemocnici. Když pan doktor zvedl telefon a chtěl zajistit příjem v nemocnici, tak jsem se hlasitě rozplakala. Po vysvětlení, proč nemůžu do nemocnice a slibu, že budu pravidelně užívat léky a pít "čuryčaj" v litrech, byla na týden nemocnice odložena. Co já tehdy toho odporného čaje vypila si nedovedete představit. Výsledek po týdnu byl sice lepší, ale v žádném případě Tatry nepřicházely v úvahu.
Co dělat, neschopenka nebyla ukončena, kontrola v nedohlednu, další léky a pytel čaje. Jak já se styděla, když jsem po návratu od lékaře s přetvářkou hlásila mamince, že je vše v pořádku, že jsem zdravá. Večer jsem napsala pro maminku dopis, přiložila neschopenku a prosila maminku, aby ji odnesla doktorovi k ukončení, do cestovky dala léky, pytel čaje a odešla na vlak směr Tatry.
Desetihodinová cesta vlakem, kde nás bavila parta kluků hrou na kytaru, by ubíhala docela příjemě, nebýt toho, že jsem půl cesty strávila na záchodě. Konečně se rozednívalo a já se kochala krásnou vyhlídkou z okna vlaku. V hotelu moje cesta před ubytováním směřovala do kuchyně s pytlem čaje a prosbou, aby mi denně uvařili konev čaje.
Sotva jsem se na pokoji ubytovala, někdo klepal na dveře. Otevřela jsem a tam stál Alain Delon s velkým džbánem kouřícího čaje. Koukala jsem jak sova neschopna slova, on s úsměvem Delona pravil: "to je pre vás, nemusíte sa hambit, moje babka ten čaj pije tiež." Od té doby, i když jsem zrovna na pokoji nebyla, tak přede dveřmi stála pravidelně jedna konvice nebo dokonce někdy i 3 džbány čaje i se sítkem.
Když pak jednou spolubydlící zapoměla dovřít dveře a já se zrovna koupala v tom čaji, když vnitřně nepomáhal, tak můj nosič čajů, který jako by z oka vypad Alainovi Delonovi, stál v koupelně, vida mě polonahou se slovem "prepáčtě", jen položil džbán s čajem k vaně a utekl. Ten večer vracíc se z večeře, v zatáčce schodiště se na mě vyřítíla postava a než jsem se leknutím vzpamatovala, už mě jeho paže objaly a snažil se mě líbat, kam jen to šlo. Naštěstí po schdech šly mé dvě spolubydlící, tak se lupič polibků rychle odporoučel. Od té doby na mě číhal všade, kde bych ho nejmíň čekala. Vždy jsem byla předvídavá a chodila spolu s kamarádkami. Nebylo bezpečno ani na sjezdovce, na rozdíl ode mne lyžoval jak superman a všemožně se snažil, aby mě naučil, jak se udržet delší dobu na lyžích a nepadat.
Týden rychle uběhl a čekal nás rozlučkový večírek. Sál byl plný rekreantů, hudba hrála a nosič čaje mě přišel požádat o tanec. Šla jsem, v sále jsem se cítila bezpečně. No, objal mě tak silně, že jsem lapala po dechu, šeptal mi do ucha, že se do mě šíleně zamiloval, já namítala, že svého chlapce doma mám a že zájem o něho nemám. Písnička dohrála a já si šla sednout. Byla jsem, jak na trní, prosila jsem holky, že už půjdem na pokoj ony nechtěly, zábava byla v plném proudu. Nakonec mě kamarádka přeci jen na pokoj doprovodila se slovy "tady nejsi před ním v bezpečí, určitě má klíčky od všech pokojů" a odešla za zábavou.
Nevím, jestli mě jen chtěla postrašit, ale já jsem okamžitě narovnala ke dveřím vše, s čím jsem dokázala hnout. Stalo se to, čeho jsem se obávala. Klepání na dveře, prosil mě, abych otevřela, že se ho nemusím bát, že si můžeme jen povídat. Potichu jsem otevřela balkonové dveře a byla rozhodnutá zavolat pomoc, kdyby se mu podařilo dostat se do pokoje. Byl vytrvalý a já se na balkoně třásla zimou a mlčela. Konečně to vzdal a já si oddychla.
Když se holky po půlnoci vrátily, musela jsem všechny zátarasy odstranit. Tady ti posílá tvůj ctilet dopis, když jsi s ním nechtěla mluvit. Byla tam jen jeho adresa s tím, abych určitě napsala, že to myslí vážně.
Když jsme ráno odjížděly na vlak, vyběhl z kuchyně přímo ke mě a se smutným pohledem mi podal sáček se zbytkem čaje, políbil mě na tvář a zašeptal mi do ucha, že bude čekat na dopis. "Napíšeš?" Slíbila jsem, že ano.
Tak nevím, zda se opravdu zamiloval nebo miloval vůni toho čaje, kterým jsem byla prosáklá. Jedno je jisté a to, že ty litry čaje, které mi za ten týden nanosil, mě vyléčily.
Slib jsem dodržela, napsala jsem jen pozdrav, bez mojí zpáteční adresy. Někdy vzpomínám, co by se asi stalo, kdybych tu zpáteční adresu napsala...
Jaké bylo to vaše „poprvé“? Co vám nejvíce utkvělo v paměti, na jakou událost či činnost, kterou jste dělali prvně, nejraději vzpomínáte Zúčastněte se naší soutěže a napište nám svůj příběh na téma „Poprvé“. Více informací o soutěži najdete zde.
