V poli
Sama sedíš ve vysoké trávě,
kam slunce spadlo právě,
rukama hladíš vonná stébla luk,
jak blízko tlukot křídel sluk.
Hlava Tvá ponořená ve vlny býlí,
podobá se květu, co se k zemi chýlí.
Přivoníš ke klasu,
vlčí mák dáš do vlasů,
šedé myšky tebe se ptají,
proč tvá ústa bláznivá,
když cinkot modrých zvonků zaznívá
s mými rty si hrají.
Snad to nebyl sen?
Oheň pomalu skomírá,
život svůj končí, umírá,
už prostě nemá sil,
jen lehký dým po něm zbyl…
Myšlenky mé jdou do černé noci vaty,
jdou za tebou tam, kde zmizelas mi za vraty,
Ty, mé největší splněné přání,
I když bylas tu jen chvíli a neměla stání,
bylas tak neobyčejně krásná a hvězdně zářivá.
Teď jen praskot ohně rajskou hudbou po ní zaznívá.
Její duši, toliko mou vyvolenou,
hřál jsem dnes na kolenou
a rukou svou objímal ji v pase –
- v duchu nedutal a obdivoval se její kráse,
když pár jejích vlasů – pramenů
teklo po mně jak ranní rosa z šedých kamenů.
Byla tu jen pohádkovou chvíli,
snad okolo nás tančily lesní víly,
já však měl jen pro ni oči, ret
možná se jen trošku točil se mnou svět.
Snad to nebyl sen
Hleď v svetru malá dírka
to když chytla její rukou první sirka,
jež oheň zažehla svou jiskřičkou
a já seděl Tu se svou láskou, hvězdičkou…
Oheň zhasl, nové ráno svítá
na obloze skřivánek létá
nastal nový den.
Cesta života
Z tmy vyšlo nové světlo,
nech ho kráčet, aby kvetlo,
nebraň štěstí, cestě lásce
jen ať dojde ke své první lávce,
kde nohou vkročí na břeh světa svého
nedrže se matko klína Tvého.
Sám on chce kráčet a bojovat,
třebaže se spálí, on dojde k cíli svému.
Nejednou se vrátí k domovu Tvému,
leč i on pak Ti nakonec jak pták ulétne z hnízda,
kde on sám neměl stálého místa.
On jde za hlasem svého srdce a žhavé lásky krve,
aby i on jak otec i děd miloval jak oni kdysi prve,
kdy nad lesem ukázal se červánek
a nedaleko ozval se do noci mladý beránek,
jenž svým hlasem vábil ovečku
snad na noční travičku…
Jsi matematik lásky?
Tvá láska je jak velký otazník,
jež je daný koncem života úlohy,
obsáhlý jak Tvůj osobní dotazník,
vymezený křivkou země a kvadrátem oblohy,
je to malá rovnice,
která má však miliony řešení,
na kterou tisíce let hledají se definice,
pokusy a měření.
Počítat ji můžeš do noci
- do rána, až probudí tě budíček.
Nikdo nemůže ti pomoci...
Výsledek, víš, zná jen pár sudiček.
Tak už ji v klidu nech,
dej ji rovnost.
Neměj ji sám uvězněnou ve svých zdech,
dej jí volnost.
Hle, podívej jak běží.
Vidíš slunce hřeje, vzduch je svěží.
A ty jsi prý matematik...
…teď matematik lásky.
Plod lásky
Večer léhali s těly stíny
hodinu co hodinu skrývali si boky rukama svými
minutu co minutu ona rty zlíbala jemu
na hruď jí hlavu on svou kladl
vteřinu co vteřinu oba bili stejným teplým srdcem
lásku jeden druhému vili zlatými květy….
Svět jimi nepohrdl, k nohám bohyně lásky padl.
Dala jim štěstí doznané vrcholem lásek
zrodil se plod, hlavička bez krvavých slz a vrásek ,
plná křiku , smíchu a radostného dětského pláče ,
slunce štěstím na obloze skáče
jak mladé kůzle na jaře poprvé vyvedené
jak děvče první láskou okouzlené.
Z lásky zrodil se nový človíček ,
hymnus ať skládá zpěvný pták , nebeský slavíček.
Počítám
Jsem tu s Tebou a počítám
reálný čas se s námi zastavuje
a já dál ty šťastné chvilky sečítám.
Hodina hodinou se nastavuje
štěstím už snad roky nedýchám
marně Tvá ruka budík natahuje
já minutu rána odčítám
teď jsem tu s Tebou…
a počítám.
Štědrovečerní vyznání
Má milá ,
dlouho svá slůvka nejdražší nosím
ve sněhu po Tvém boku teď stojím
vyslovit se je trošku z trémy bojím
o odvahu však neprosím….
…..já šeptám :
mám rád jen lásko tebe
dávám Ti srdce , navždy sebe.
Do večerní mlhy nesou se hřejivá slova
nezopakoval bych do jara let znova , znova.
Jdeš a mým slovům se usmíváš
záhy pak smích neskrýváš.
Co říkáš mně tím smíchem ,
jenž teče jak slunečním sítkem ?
Voňavý po slunci , chutná tak teple ,
že celého najednou splet mně.
Oba nakaženi , plni smíchu
stojíme teď v prázdném tichu ,
kde slyšet je mě a Tebe.
Žhavý dech náš dech a ruky chvěv
zdáli z dálky zní tichý vánoční zpěv.
Nad námi zlaté zimní nebe
pod nohama sníh zebe.
Zimu střídá prudký žár ,
když cítím rtů náhlý pár –
polibek ten podobá se kovovému svaru
pevný je ocelovému tvaru
vykován z lásky ohně
z celého jasu ožehl mě….
…já šeptám :
mám rád Tebe
jen Tebe ….
Už nechci být v mrazu sám
jenž zebe
že radši léto s jarem patří nám
k tomu modré nebe
Je to říci miluji…
Je to polibek z štěstí našich chvilek
strávených za jarních ptačích trylek
dnes : za svistotu lesních pilek jež řežou tajně stromky vánoční.
Doteky rukou v době půlnoční ,
když odcházíme dlaň v dlani spolu
k našemu prvnímu štědrovečernímu stolu.
Jdeme a v rtech plno vláhy ,
V srdcích lásku jež prý ledy láme, ba i skály.
Do mrazu z lidských úst vylétají slova dvou srdíček
jsou jich miliony , jak na nebi hvězdiček.
(Věnováno mé Janě)
