Ty minulé, také šité v Asii, mi povolily ve zpevněném zadku, ten měl být původně asi pro sedadlo jízdního kola či pro koňské sedlo. Klíče mi pak protrhaly obě kapsy.
Zdánlivě jednoduchý problém je teď moc obtížné vyřešit. Stačí si je buď nechat zašít, nebo si koupit jiné. Šel jsem se poptat do soukromého krejčovského salonu na Žižkově. Opravy neberou, švadleny zklátila chřipka. Mám se prý poptat až za měsíc! Vedoucí mi vysvětlila, že za ušití kalhot na zakázku účtují 4500, materiál stojí asi 600 korun. Vzdal jsem to, tak bohatou penzi neberu!
V MHD
Vydal jsem se tedy autobusem na jih Prahy, do vietnamské tržnice SAPA. Mé cestování bylo jako obvykle dramatické. Nejdřív se ozval pokřik mladé ženy s velkým břichem. Dožadovala se, jako těhotná, o uvolnění sedadla mužem, pod ní sedícím. Prý si jí vůbec nevšiml. Domníval se, že je prý jenom tak vyžraná! Pak ji pustil usednout.
Ještě to nekončilo. Penzistka seděla proti důchodci s hodně nataženou nohou. Prý si ji má skrčit, ona si prý také chce své nohy natáhnout! Stařec opáčil, že by si nohu rád skrčil, prý to ale nejde, protože on má dřevěnou protézu! Ona, prý, kdyby chtěl, tak by ji skrčil! V poměrně nových panelácích tam bydlí teď už skoro stoleté obyvatelstvo. Mladí jsou jen ti vietnamští.
Neúspěšný nákup
Vstoupil jsem do tržnice Netušil, že v ní ušlapu několik kilometrů. Uskakoval jsem před nekonečnými řadami vietnamských aut s krabicemi asijského zboží. Tahle tržnice je teď velkoobchod, možnosti výběru jednotlivých kusů zboží, velkostí, barev a látek je nulový! Zrak mi zavadil jen o dvoje kalhoty, nelíbily se mi, nekoupil jsem.
Prošel jsem bezmyšlenkovitě kolem stánku s nápisem: přišiji zip bez čekání. Později mi došlo, že zašít mi prasklé kalhoty mohli právě oni a zde!
Při tak dlouhém chození za nákupem může muž na místě zemřít! Ženy nákupy vychutnávají, s nadšením a jásotem!
Opouštěl jsem tržnici bez nových kalhot, jen v těch starých, roztrhaných. Východ z tržnice jsem našel, orientoval jsem se podle slunce. Pro úspěšný nákup jsem zakoupil za 12 korun aspoň voňavou kuličku na záchod, abych neodcházel s prázdnou.
V noci se mi zdál hrůzný sen, pokračoval jsem v něm v hrůzách nakupování, poztrácel jsem v něm peníze i tu kuličku na záchod.
Úspěšný nákup
Po třídenním nákupním odpočinku jsem se znovu vydal pro kalhoty do bezproblémové vietnamské Holešovické tržnice, v Praze. Už od Vltavy a od tramvajové stanice se z ní linula tlumená americká hudba. Z tlampačů se ozývaly nákupní informace, v ruštině. Tržnice teď už má i vlastní rozhlasovou stanici!
Plazil jsem se hodiny, umořen, uličkami se zbožím; tady už mě Vietnamky oslovovaly. Nakonec jsem si jedny vybral. Usmlouval cenu o 60 korun menší. Na zkrácení nohavic mě Vietnamka chytla pod loktem a vláčela ke kamarádce – švadleně. Ta chtěla za zkrácení 150 korun, prý to bude na počkání, za 15 minut. Při čekání jsem si koupil od vedlejšího bělocha bělící zubní pastu a švýcarský zubní kartáček. Ochotně šel s cenami dolů, o desetikoruny.
Vrátil jsem se ke švadleně, navlékl si ty nové, a ukázal jí staré, prasklé. Prý mi je zašije zadarmo a na počkání. Byly spravené hned, chtěla ale ještě 20 korun. Rozloučili jsme se, s úsměvem.
Pak už jsem se pomalu vracel bez rozechvění k tramvaji. Čerstvá jídla tu nabízeli za 59 korun, menší i levněji. V přeplněné tramvaji už byl poměrně klid. Jen jednou řidič přiskřípl dveřmi dvě penzistky.
Snad jsem v mém životě nakupoval už ty mé poslední kalhoty, nikomu tolik nervákú nepřeji…
