Bylo mi 12 let, když poprvé na plátna socialistických kin vyjel Vinnetou. Zcela jsem podlehla indiánské romantice, ke které, samozřejmě kromě stříbrné pušky, patřil i kůň. Rodiče dělali co mohli, maminka ušila a vyšila pravý indiánský oblek z obarveného prostěradla a táta mi věnoval vzduchovku. Ale kůň bohužel v reálných podmínkách roku 1966 opravdu nebyl možný. Svou koňskou lásku jsem si nesla životem, ale pouze v srdci. Snažila jsem se pohladit kdejakou kobylu, která mi přišla pod ruku, a to bylo vše. Čas běžel a moje dcera Jitka si začala uskutečňovat svůj koňský sen, sice daleko ode mne, ale s urputností, která by napovídala, že je to můj a její sen sloučený do jednoho.
Občas jsem měla příležitost pohladit si jejího Matouše a nechat se povozit. Vloni se dcera i s Matoušem přistěhovala k nám a já měla konečně příležitost začít plnit sen i sobě.
Ukázalo se ale, že sny se plní obtížněji, než se původně zdá. První střet s realitou byla velikost koně. Vyrostl tak, že když si k němu stoupnu, tak přes něj nevidím, má totiž hřbet výš, než já hlavu. Nasedat na takové zvíře není jednoduché, lépe řečeno, bez správně vysoké zdi to není možné. Druhá a horší věc byla, že jsem se ho bála. Je obrovský, kopyta jak talíře, hlava ve výši několika metrů ( tak mi to připadalo) a podle mého názoru bez mimiky. Stála jsem vedle něj a řikala si, že nemusí kopnout, stačí když se pohne jen malým krokem a já budu placatá. Po půl roce přibyla kobylka Grapa a já se bála dál. Grapa je sice zatím menší, ale jen do výšky, na šířku si s Matoušem nazadá a když po mě Jitka chtěla, abych mezi nimi prošla, tak jsem měla pocit, že mě lehce slisují. Dál jsme se nějakou dobu nepohnuli, až jsem se odebrala do důchodu a bylo najednou víc času. Zjistila jsem, že už nemám strach, ale pouze respekt. Začala jsem se více bavit s Grapou, protože přece jen vypadala spíše jako přístupná hovoru. Vše ještě komplikovalo to, že celý život mám okolo sebe psy a ti mají mimiku jedna báseň. Jitka mě sice upozorňovala, že Matouš pohnul levým uchem o půl centimetru doleva a tudíž to znamená, že o mě ví. V této fázi jsem si řekla, že jednou Vinnetou vždycky Vinnetou a takhle by to dál nešlo. Je to moje poslední životní příležitost si začít s koněm, tak ji přece neprošvihnu. A také mi u koní bylo dobře a všechno trápení a složitosti, které mě poslední dobou ležely v hlavě, se v jejich přítomnosti zdály menší.
Začala jsem se tedy více o koníky starat a pozorovat jejich velké čenichy, abych poznala co si myslí. Zvykali jsme si na sebe postupně. Grapa jako první mě chodila vítat, když jsem za nimi přišla. Matouš byl vždy důstojnost sama, ale jednou také bylo vítání poprvé. Dlužno přiznat, že skoro také poslední, protože ke mně radostně běželi ze stráně oba najednou a na mě padl ten původní strach že nezabrzdí a převálcují mě. Dnes už vím, že vždycky zabrzdí. A vím také mnoho dalších věcí o chladnokrevných koních, o které se ráda rozdělím. Může se k nim chodit zezadu, protože oni nekopou, neb vědí, že kočí, který s nimi chodí na opratích a tahá v lese dřevo, vždy stojí za nimi, protože jinde to nejde. Jsou klidní a ohleduplní. Hovoří se na ně, poslouchají na mluvené povely. A mají mimiku, jen ji schovávají před lidmi, které dobře neznají. Dnes se podívám na koníka a vím v jakém je rozmaru a jestli vůbec o mou přítomnost v tu chvíli stojí. Začala jsem se taky učit jezdit a Matouš mě trpělivě nosí a nevadí mu, že při cvicích rovnováhy se mu na hřbetě viklám.
Moje chvíle slávy ale přišla, když Matouš dělal hiporehabilitační zkoušky. V pátek dopoledne nebyl k dispozici žádný klient. Tak jsem se stala figurantem a klientem, ostatně klient jsem už dávno. Na přání komise jsem si odvedla Matouše z pastvy ( to umíme, to je bez potíží). Pak jsem ho měla vykartáčovat, což není velká potíž, jen vzhledem k jeho velikosti byl vykartáčovaný do výše břicha a protože jsme neměli žebřík, tak na hřbetě si nechal ozdoby z listí. Také jsem upustila kartáč a členka komice na něj mávala bundou, aby vyzkoušela zda se nelekne. Jeho výraz byl jasný, tak nešikovnou partu dlouho neviděl a k lekání má lepší věci. Jitka ho přivedla k naší nástupní zdi, já nasedla poprvé bez sedla a vyjeli jsme. Moje stabilita byla nulová, na povely komise jsem rozpažovala, otáčela se, ukláněla se a celou dobu jsem měla strach že spadnu a Matoušovi zkazím zkoušku. Zvládli jsme to oba a zkouška je.
Objevila jsem tedy nový svět koní, kde se sice nemohu lehce opřít loktem o hřbet koně a malebně postát, ale mohu se se svým neklidem uchýlit do jeho hřívy. Já mu to pak oplatím pochvalou a když mu říkám, že je moc šikovný, tak se na mě moudře kouká a já vím, co si myslí. Nemám zdání, zda se naučím jezdit, ale pokud ne, tak mi to už nebude tolik vadit. Pochopila jsem, že lidová moudrost Nech to koňovi, ten má větší hlavu je platná i dnes, ovšem za podmínky, že se nebojíte tu hlavu pohladit a dát jí něco dobrého na zub. A poučení na závěr? Nikdy není pozdě začít, i když klouby vržou, protože duše bude zpívat.
