Vendelín Hanousek dosáhl důchodového věku. Potomci už opustili rodné hnízdo. S manželkou Boženou plují do stojatých vod dlouholetého manželství. Spávají v oddělených ložnicích. Boženka v noci chrápe a Vendelín se budí až osm krát za noc. Zásluhou opotřebovanosti ledvin vstává a odchází často na záchod. Naštěstí má dobrý spánek a hned po úkonu opět usíná. Sexuální potřeby řeší po svém. V jejich životě nehraje důležitou roli středa, ale pískání! Když to na Vendelína přijde – zapíská. Boženka pak v podobné situaci klade otázku:,,Nepískals?“
V poslední době políbila Vendelína múza. Jakožto člověk pořádný, až pedantický, vede si celý život poznámkové sešity. Už těch poznámek má celý kufřík. Stačí nalistovat kterýkoliv rok a dovíte se, které v tom roce spatřil filmy. Den po dni má zmapován, delikátní věci jsou poznamenány tajným písmem a tajemnými značkami. Jako čilý dopisovatel regionálního tisku prošel četnými kurzy a školeními. Psal prý dobře a čtivě.
Před čerstvým důchodcem najednou zívá moře volného času. Vytahuje kufříkový psací stroj značky Consul a začíná psát. Kupodivu to jde. Na posezení vypotil dvě kapitoly. Píše o lidech, které vidí před sebou. Příhody se vybavují přímo před očima, sem tam poslouží i zápiskové deníčky. Jde to od ruky. Za měsíc má padesát pět kapitol. Vytváří si síť recenzentů, dává jednotlivé kapitoly číst známým. Prý se to líbí. Jakožto technický antitalent si kupuje počítač a tiskárnu. Dodnes neví, co bylo složitější. Měsíční sepisování, nebo měsíční opisování na počítači. Hotový elaborát přiváží do redakce okresních novin. Šéfredaktor je starý kamarád. Nastává tento dialog:
,,Josefe, tady mám výplod fantazie a dvouměsíční práce. Jsou to jakési paměti. Je to legrace, nikoho to neuráží a hladí to po duši. Mrkni se na to. Jseš odborník, jestli je to chorobný výplod grafomana, klidně to řekni a já to venku hodím do kontejneru!“
,,Za hodinu se zastav!“ odvětil šéfredaktor.
Ta hodina byla pro Vendelína věčností. Rozklepán klepá na dveře s nápisem Šéfredaktor.
Novinář mává rukopisem.
,,To bude bomba! Budu to otiskovat na pokračování jako seriál!“
Po dvou měsících je šéfredaktor odejit. Vymetli s ním i jeho pracovní stůl. Nové koště nevyřizuje staré resty. Starý kamarád ale z posledních sil doporučí rukopis brněnskému nakladatelství!
Nakladatel dal nejprve autorovi naději. Za čtrnáct dnů rukopis vrátil. Dal ale dobrou radu. Memoárů jsou plné prodejny Zlevněných knih. Každý, kdo alespoň patnáctkrát řekl na jevišti větu paní, nesu vám psaní, už napsal memoáry. Za jednoho dvacetiletého fotbalistu napsal memoáry známý novinář. Výtisk této knihy je jedinou knihou v profesionálově zámeckém sídle!“ Dále nakladatel upozornil: ,,Vaše paměti nikoho nezajímají. Pokud nejste velký politik, velký gauner, nebo takzvaný kontraverzní podnikatel, nemáte šanci. Také nepište o sobě. Jakmile budete pořád říkat já, já, já, pomyslí si čtenář – aby ses neposral!“ U kolegy prosím!
Vendelín přepracoval všechno do tří knih. Opustil Ich formu. Všechny knihy jsou o někom. Jsou také roztříděny na knihu o rodné vísce, knihu o studiu a letech u ČSD a knihu humoristických povídek. Autor je také zručný kreslíř a dokáže si dílo sám ilustrovat!
Knihy jsou napsány. Nastupuje stará pravda. Není těžké vyrobit, daleko těžší je prodat. Nastupuje třetí etapa Vendelínovy činnosti. Napíše desítky doporučených dopisů s ukázkami své tvorby. Osloví časopisy. Obrátí se i na ,,humoristický“ časopis čtvrté cenové skupiny. Nakupuje množství současných časopisů, obtěžuje redakce. Píše do různých nakladatelství. Utrácí tisíc korun za doporučené dopisy. Vše marno.
Ozývají se dvě další nakladatelství. V prvním výtvor chválí, ale ten nešťastný ediční pán! Ve druhém je uvítán kávou a tvrdým alkoholem nejlepší kvality s ledem. Pan nakladatel předčítá pár kapitol. Výborně! Určitě se domluvíme. Nechají to projít komisí, udělají recenzi. Vendelín se má dostavit za čtrnáct dnů k sepsání smlouvy! Důchodce nevěří svým smyslům. Takové štěstí. Má to ale háček.
,,Pane autore, musíte nám nějakým způsobem garantovat, že prodáme pět set kusů. Pak se budeme bavit o honoráři. Vendelín pochopil. Kup si pět set kusů za své, nebo sežeň sponzory. Nakladatelství přece nemůže prodělat. ,,Spisovatel“ uvažuje o možnosti vydání své první knihy vlastním nákladem.
Literárně činným byl už jeho pradědeček Valerián. Jako student sepsal sbírku básní Srdce v tunelu. Jakmile se výhodně oženil, utratil celé věno prababičky Hermíny na vydání své sbírky vlastním nákladem. Vytištěné knihy pak rozdával příbuzným a známým. Několik knih umístil do knihkupectví pana Pospíšila. Tam chodil pak často v přestrojení a své knihy si kupoval. Bohužel nikdo jiný si sbírku básní nezakoupil, i když knihkupec prodal všech deset svazků různým pánům. Celý kufr knih byl pak dlouho na půdě.
Podobný kufr, jenže knih čtených, měl na půdě soused dědek Havlát. V kufru odpočívala veledíla Tajemství zločinného lékaře, Oči neumí lhát, Rocambolo kníže katakomb. Bedna byla také bohatě zásobena Rodokapsy, Rozruchy a knížkami z Červené knihovny. Také zde bylo možno nalézti sešity Krásný román a Večery pod lampou. Malý Vendelín byl touto literaturou odkojen a kupodivu z toho nezblbnul.
Manželka Božena se na pozdně literární činnost svého manžela dívá s opovržením. Dědek na stará kolena zblbnul. Pamatuje si, že psával osmistránkové dopisy, že se umí vyjadřovat a přečetl hory knih. Jeho činnost však považuje za zbytečnou, když by bylo raději nutno natřít plechovou střechu.
Vendelín se rozčílí.
,,Milá ženo Boženo. Já tu první knihu vydám a bude to bestseller! Vydělám prachy a tu střechu si nechám opravit a natřít od firmy Jebáček a Synové!“
Kojí se nadějí na úspěch, i když vidina zaprášeného kufru s neprodejnými knihami je velmi devastující. Posílá příspěvky do všech možných časopisů. Nakupuje pak spoustu časopisů, kterými se hemží prodejní stánky. Listuje a je udiven. Jen samé barevné fotografie, drby o slavných lidech, recepty. Mocná ruka trhu hluboce zasáhla kvalitu časopisů. Vendelín hledá, kam by se mu podařilo umístit alespoň nějakou tu povídku. Pusto a prázdno. Některé časopisy nedosahují ani třetinové úrovně Listu paní a dívek z meziválečných let. Blbosti jako Julča v hnízdečku, Jarčin profesor a Srdce na větvi jsou klasikou, oproti tomu co se otiskuje v dnešních ženských časopisech. Naděje umírá naposledy. Vendelín píše spolužákům, oslovuje celebrity. Je ochoten dostavit se kamkoliv.
Doma zatím žena Božena nelení. Jedním prstem na kufříkovém psacím stroji značky Consul píše ženský román. Něco si pamatuje z dob kdy byla dobývána, něco přidává z vlastní fantazie. Má dost volného času. Domácí práce zdolává levou zadní, dcery jsou dostatečně daleko. Ve své oddělené ložnici má po zemi rozloženy současné ženské časopisy. Povaluje se tu i několik ročníků Listu paní a dívek. Vendelín svůj psací stroj vůbec nepostrádá. Své dílo píše už dávno přímo do počítače. Vendelín už píše kapitolu sedmdesát tři. Utratil tisícovku za doporučené dopisy. Účinnost celého snažení je velmi malá.
Pak se dovídá radostnou zvěst. Boženka uspěla. Knihu Krmelec lásky jí vytiskne nakladatelství Šťastný domov. Je to slepenec ze všech časopisů současných i předválečných. Je tam všechno. Láska i zklamání, rozchod i opětné setkání. Je to i lehce erotické. Nakonec Irču před krmelcem lásky nepolíbí továrník Horský, ale manažer Strouhal.
Boženka se rozhodla, že knihu vydá pod pseudonymem Něhoslav Podborecký. No a co? Vždyť Jiří Sumín byla také žena. Jiná žena napsala pod pseudonymem Háj i Kaju Maříka.
Sponzory Boženka nepotřebuje. Ty ať si shání neúspěšný autor Vendelín.
Její román Krmelec lásky bude jistě na odbyt i bez zbytečné sponzorské pomoci!
