Toto není dobrá zpráva. Tři čtvrtiny dětí a mladých lidí v České republice si myslí, že starý člověk patří do domova pro seniory nebo do nějakého podobného ústavu. Vyplynulo to z dotazníku, který vyplňovaly čtyři tisíce dětí, přesněji žáci základních a středních škol.
Eva Stiborová, která pracuje v domově pro seniory Sokolnice na jihu Moravy, se rozhodla, že zkusí zjistit, co si mladí myslí o dříve narozených. Pěkně praktické věci ji zajímaly, například, jestli děti považují za přirozenou věc, že se má rodina o své nejstarší členy starat a tak. "Děti odpovídaly na otázky, jaký mají vztah k seniorům, co jim na nich vadí, proč je mají rády, proč je rády nemají," vysvětlila. Zjistila, že většina dětí si vůbec nedovede představit, že by se rodina nějakým způsobem měla o staré nemocné rodinné příslušníky starat.
Potvrzuje se to, co dávno víme. Česká společnost se za poslední desetiletí výrazně proměnila. Starý model, kdy lidé dožívali v rodinném kruhu, je výjimečný. Za běžnější je považováno, že poslední etapu života tráví každý, jak sám zvládá, a když nezvládá, uchýlí se do zařízení, kde se o něj postarají.
Autorka dotazníkové akce to nepovažuje za dobrou vizitku toho, jak jsou dnes děti vychovávány. "Mezi dětmi se absolutně vytrácí chuť a pomyšlení, že by se o staršího člověka starala rodina," říká. Přitom podobné dotazníky, které děti vyplňovaly před dvěma roky v různých zemích Evropské unie, tak zdrcující nebyly. V Německu takovou nechuť k pomoci seniorům vyjádřila například jen třetina mládeže. Výsledek průzkumu? Chystá se příručka pro učitele s tipy, jak dětem vysvětlovat, že jednou také budou staré a že stáří není nemoc.
"Je potřeba negativní vnímání otočit a zainteresovat děti už od nejútlejšího věku, aby se seniory počítaly. Například by se mohly v zeměpisu učit o tom, jak jednotlivé kultury přistupují ke starým lidem, v biologii by se mohly seznámit s tím, jaké problémy mohou mít, až zestárnou, a podobně," vysvětluje Eva Stiborová. Na projektu spolupracuje s vedením Jihomoravského kraje, takže metodická příručka na toto téma zřejmě brzy skutečně vznikne.
O výrazu ageismus, který vyjadřuje nedobré chování ke starým lidem, přesněji diskriminaci z důvodu věku, bylo v posledních letech napsáno a řečeno mnoho. Toto je ale jeho projev, který je mnohem smutnější než to, že si nějaký mladý manažer myslí, že kdo má padesát, je v jeho skvěle šlapajícím týmu, přítěží. Toto je totiž zpráva, která naznačuje, že naše budoucnost není moc valná.
"Nepočítám s tím, že se o mě rodina postará, naopak se do domova pro seniory těším," vysvětluje třiasedmdesátiletá Margita z Ostravska. Zatím ji všichni obdivují, jak je aktivní. I když ovdověla a trápí ji řada nemocí, žije sama v rodinném domku, stará se o velkou zahradu, hlídá mladým sousedům děti. "Vyrůstala jsem v prostředí, kde bylo běžné, že si člověka, který zestárnul a onemocněl, vzal někdo z potomků domů a staral se o něj. Jenže to byla jiná doba. Jedno moje dítě žije v Praze, druhé sice je nedaleko, ale myslím, že má co dělat samo se sebou. Ano, mluvím o nich jako o dětech, i když je jim kolem padesáti," směje se a dodává:
"S jejich rodinami si moc nerozumím, nedovedu si představit, že bych vnoučatům měla být přítěží a čekat, že si mě nastěhují domů nebo se
nastěhují ony ke mně. To bych nechtěla. Pokud jednou nebudu schopna zvládat svůj domek, raději chci žít sama v pokojíku někde v domově pro seniory a pěkně si péči zaplatím. Nebudu tak mít pocit, že pro mě dělá někdo něco jen proto, že se to tak má, ale nedělá to ze srdce, z lásky. Raději zaplatím pečovatelku, než abych se cítila být zavázaná snaše nebo vnučce," vysvětluje.
Řada starších lidí, kterých jsme se zeptali na názor na toto téma, s ní souhlasí. Zkrátka, model, že tu opravdu poslední fázi života nechce mít člověk spojenu s pocitem, že je někomu na obtíž, vyznává čím dál více lidí. A v tom je problém. Děti díky tomu mají pocit, že starý člověk takzvaně na obtíž je. Považují to za normální, stejně jako před sto lety děti považovaly na normální, že prababička či pradědeček žijí s nimi v jednom domě a všichni se jim snaží pomáhat.
Těžko říct, jestli zamýšlený školní projekt, snažící se dosáhnout změn v dětském nazírání na stáří, něco změní. Děti totiž nejvíce kopírují to, co vidí v rodinách. A pokud v té své vidí, že se za prababičkou nebo pradědečkem chodí do domova pro seniory jednou za půl roku nebo za rok, zřejmě se nezmění nic.
Co si o tom myslíte vy? Máte ve svém okolí nebo znáte z vlastní zkušenosti případy, kdy děti nepovažují pomoc seniorům za přirozenou? Nebo si naopak myslíte, že to s mladou generací není tak špatné, jak dotazník ve školách naznačil? Napište nám o svých zkušenostech...