Dnes po poledni už jsem seděl v téhle tramvaji. Po malé chvíli se nebe otevřelo a začaly z něj padat centimetrové kroupy a déšť. Tramvaj jela do kopce čtvrtí královské Vinohrady dost pomalu. Z tramvajového tlampače se ozval plačtivý a přeskakující hlas řidičky. Sdělovala nám s omluvou, že rychleji jet nemůže, prý má poruchu. Kroupy a voda se prý nasály do elektrických motorů.
Po chvilce znovu tlampač. Nabádala cestující, aby se vzepřeli rukama a nohama, očekávala nevyzpytatelnou a náhlou nehodu. Dál jela už pomalu a opatrně. Zastavit prý nemůže, byla by zase dopravní kalamita, jako nedávno, když sprchlo a trochu zamrzlo!
Pak zase tlampač. Děti v kočárcích mají být ihned upoutány v kšandách, kočárky pak drženy matkami, a obouruč! Sedící invalidé s belremi je mají zapřít o vroubky v gumové podlaze.Začal jsem se bát i o vlastní život. Náhodou už jsem vystupoval, před naším činžákem.
Kde a jak tramvaj asi vzplanula se v „demokratické cenzuře“ už asi nedozvíme. A to je dnes teprve pondělí!
P.S.
Trocha krupobití způsobila ve vetché Praze hrůzné následky! Rozvody elektrického pouličního osvětlení kroupy rozmlátily, tak několik pražských ulic je dnes večer úplně temných! Tak chodci musí zase používat ruční elektrické bateriové svítilny. Jako za války!