Minulý víkend jsem se zúčastnil běžeckého Mistrovství Evropy veteránů (MEV). Zní to divně, ale ono to existuje. Dokonce se to pořádá každým rokem. Letos v přímořském Monte Gordo v jižním Portugalsku. Je tu několik kilometrů dlouhá pláž se zlatožlutým pískem a velmi pozvolným přístupem do vody. Jen ta voda je nějak studená, řekl bych tak šestnáct až osmnáct stupňů. Lezu tam jen kvůli tomu, že jsem z Česka. (A Češi tohle místo ještě neobjevili. Dokonce ani Rusové ne.)
Samotné ME veteránů musí mladým sportovcům a mužům nesportovcům všeho věku připadat dost podivné, dokonce směšné. Silničkami se valí, běží nebo jen klátí stovky běžců, běžkyň, chodců a chodkyň. Šedesátníků, sedmdesátníků. Osmdesátníků! Devadesátníků!! Někteří trochu pletou nohama a všelijak se hrbí. Ale třeba v kategorii nad 70 let běžel vítěz 10 km za 40:23 min. Dokázaly by tohle vaše dospělé děti nebo jejich děti, o dvě generace mladší?
V mladších ročnících, tak asi do 60 let, to vypadá ještě „normálně“, docela atleticky. Mezi seniory však už najdete velice rozmanité typy: Hodně malé i hodně vysoké, šlachovité i docela při těle. Stačí pozorovat závod žen v chůzi na 10 kilometrů. Stovky se jich ženou ulicemi městečka. Chodí sem a tam od obrátky k obrátce, takže každého můžete vidět několikrát. Vpředu jdou opravdoví borci, pardon – borkyně. Patří do mladších kategorií, mají postavičky „Ham-Ham“ (či jak to zpíval Hložek a spol.) a tak nádherný styl chůze, že vypadají, jako by prostorem plavaly.
Ale vy víte, že sportovní chůze není jako ta obyčejná. Je taková podivná, až směšná. Je to například tím, že chodec se musí neustále aspoň trochu dotýkat země a že při nášlapu musí mít nohu propnutou v koleni. K tomu práce boků atd. Neumím si představit, kde všechny ty ženské na svůj závod trénují, nikdy jsem totiž žádnou neviděl. Chce to asi velký kus odvahy, vyjít si tímto stylem na veřejnosti. A tady – stovky z nich se ženou za titulem mistryně. Vlastně ne, většina jich tu jde úplně z jiných důvodů. Předem vědí, že nemohou vyhrát, a přesto sem cestují. Chtějí se setkat (a taky utkat) s ostatními a navíc zažít to kouzlo velkých závodů. Nebudete věřit, i těch deset kilometrů naplno je docela adrenalin. Dojdu vůbec? Překonám všechny ty bolesti, kvůli kterým někteří lidé chodí k doktorům? A co kdybych zlepšila svůj loňský čas? A co kdybych porazila tu Belgičanku? Samé maličké cíle. Malé, leč významné.
Vracím se k chůzi žen. Mají závody zcela podle pravidel „velké atletiky“. Hlavně ty starší, jdoucí na konci pelotonu, jsou často na hranici diskvalifikace (což rozhodčí někdy udělají a je jim jedno, že trénovaly celý rok, letěly sem přes celou Evropu a vynaložily dvacet nebo třicet tisíc). Jedna se legračně rozhání rukama – a nikdo se nesměje. Jiná ukazuje obrovskou zadnici a jde ztěžka jak s nákladem mouky – a nikdo se nesměje. A támhleta jde naprosto prkenně, jako loutka, a oči upírá do země – a nikdo se nesměje. Ale ne, není to panoptikum. Je to velký kus života lidí, kteří vědí, jak chtějí žít.
Jen slyšet všechny ty příběhy a budete z nich před usnutím mít zamotanou hlavu. (Ty příběhy autoři nezveřejňují, dostanete se k nim až v průběhu všelijakých dlouhých rozhovorů, třeba cestou v letadle nebo při čekání na letišti.)
Osmačtyřicetiletá překonala rakovinu. Když se oklepala ze vší té chemoterapie a ozařování, zakoupila si trenky, tričko a boty a vydala se na svůj první běh, vlastně jen rychlou chůzi kolem nejbližšího bloku. Postupně si přidávala. Začínala ráno před odchodem do práce, děti už byly odrostlé, rakovina nikde, tak proč si trochu nezaběhat? Pořád se zlepšovala, ukázalo se, že na to „má geny“, však už v dětství dobře závodila. Až do svých šestnácti, kdy jí učarovali kluci, diskotéky a kdoví co všechno. Tak teď otevřela novou kapitolu svého života. Život běžkyně. A hle – v 60 letech je tady, na MEV. Ne, nechce vyhrát, na to nemá. Chce si ukázat, že je to dobré, že to zvládá, že ovládá své tělo. Dala si cíl a splnila ho.
O jiné již postarší ženě (která tu ale nestartovala) jsem se dozvěděl, že po padesátce začala běhat maratóny. Proč vlastně ne? Už jich má pár za sebou. Další případ, artróza v 79 letech již dost pokročilá. Přijel se slovy: „Bolí to. Ale ať si to bolí. Já poběžím a budu se tomu smát.“ A věřte nebo ne, smál se! Doběhl do cíle a říká „Ještě jsem tady!" Tam to znělo ale zgruntu jinak, než když to někde čtete.
I mladí muži mají své dny! Poklusával jsem po rovné silnici vedoucí z Monte Gordo piniovými lesy a proti mně přijížděl vysokou rychlostí asi pětadvacetiletý cyklista. Řítil se skrčený za řídítky svého závodního kola, v pestrých barvách závodního trikotu. Trénoval. Náhle zabrzdil tak prudce, že jsem se lekl, co se stalo. A ono se stalo! Shýbl se k vozovce a něžně vzal do ruky krásného velikého černého střevlíka. Pak jej lehce odhodil do trávy mimo vozovku a sedl zas na kolo. Co myslíte, že jsem udělal já? To jediné, co jsem mohl – zastavil jsem se taky a zatleskal mu. Tahle země je taky pro mladý…
Nejvíc je tady Portugalců, Španělů, Britů a Italů. Ale jsou tu desítky zemí. I my z ČR se svými reprezentačními dresy (mám ho poprvé v životě na sobě a budu reprezentovat Českou republiku – no tohle?!). Poběžím 10 km a vím, že to bude těžký boj. S počasím, se soupeři, ale především se sebou samým. Nemyslete si, že mě nic nebolí, že nemám nadváhu a že nemám obavy, abych to vůbec „ve zdraví“ přežil. Třeba jen to počasí. Jasno, 26-28 stupňů, naštěstí stálý vítr od západu a start až po sedmé večer.
Mám tedy na sobě reprezentační dres ČR. Ale pozor, tady reprezentovat neznamená vyhrát. Znamená to - jsem tady. Jsem tady z daleké země, protože i u nás máme seniory, kteří do toho jdou. Obují si běžecké boty a navzdory svému okolí vyrážejí na svoje tratě. Navzdory artrózám. Navzdory lékařům – chemikům. Navzdory posměváčkům. Reprezentují sebe. Že mají vůli a odvahu postavit se na start. Že podstoupili tu cestu. A ta cesta, ty každodenní nebo i méně časté výběhy že se staly součástí jejich současného života. Ta cesta, ta cesta běžce, to je ten cíl. Cílem není někde vyhrát nebo udělat nějaký běžecký výsledek, cílem je jít směrem k výsledku. Žít směrem k něčemu – tak bych to řekl.
Konec úvah. Dobíhám do cílového prostoru. Ještě 500 metrů. Jde mi to špatně, ale lidi na chodníku řvou všemi jazyky a pohánějí mě kupředu. Bolesti mizí, já zrychluji dech a prodlužuji krok. Odrážím se naplno. Ruce mně pomáhají nést tělo. Letím vstříc cílové slavobráně. Jdu ze všech sil. Pomáhám roztáčet tu zeměkouli. V té námaze špatně vidím, tváře nerozeznám. Ale usmívají se nebo křičí a mávají mi, jako kdybych byl první. Já vůbec nejsem první, jsem naopak až ke konci. Mezi jinými dědky a starci. Ne samotní vítězové, to my ostatní tvoříme velké závody. (Co by to ostatně bylo za vítěze, kdyby doběhli jen tři a rozdali si medaile?)
Vlny seniorů se valí Evropou. Soutěží mezi sebou v rybolovu, v bowlingu, v tanci, v atletice. Pořádají mítinky a soutěže. Příště i já, příště i vy. Příště my všichni.
