Jako dnes vidím naši místnost, kde jsme žili my tři. Bylo to opravdu nedobré bydlení. Společná předsíň se dvěma nájemníky. Společný záchod a vodovod na chodbě a to bylo všechno. Dnes by tak jistě nikdo netoužil bydlet. Narodila jsem se ale na pokraji války, takže nějaké uvažování o lepším bydlení nepřicházelo v úvahu.
Bydleli jsme na Vinohradech ve Velehradské ulici, kde byly vysázeny akáty. Hodně času jsem strávila s dětmi na ulici, kde jsme si hrály a také jezdily z kopce na koloběžkách. Žádné přilby a ochrana, které dnes děti mají. Teprve když jsem byla dospělá, tak jsem se dozvěděla, po čem má naše ulice jméno. Blízko byla Flora, kde bylo krásné kino, zdobené křišťálovými lustříčky a nad promítacím plátnem byla bílá figurka fauna hrajícího na flétnu. Tam jsem každé odpoledne v pátek chodívala na pohádky. Vstupné bylo 2 Kč.
V duchu děkuji své mamince, která se mnou chodila všude po Praze a seznamovala mě s památkami. Neváhala se mnou vyjet lanovkou na Petřín a vystoupat na Petřínskou rozhlednu. Stejně tak, když přijela moje teta s dětmi, vyšli jsme po schodech na věž chrámu sv. Víta. Jindy jsme navštívili Muzeum na Václavském náměstí. Tohle náměstí jsem milovala. Byla tu spousta věcí k vidění. Obchody s botami, oblečením, prodavači horkých kaštanů a také bufety, ve kterých se dalo za pár korun najíst. Měly jsme s maminkou vyhlídnutý bufet asi v polovině náměstí, kde jsme si kupovaly řezy s vanilkovou polevou. Obvykle jsme pak navštívily tatínka v práci a pak šly zase zpátky do kina, které celý den promítalo krátké filmy.
Bohužel, tatínek brzy zemřel a můj život se hodně změnil. Ale stále jsem ráda procházela starou Prahou, kde na Staroměstském náměstí někteří lidé vozili na vozíku malý model Staroměstské radnice a přihlížející jim házeli peníze. Radnice mně učarovala svým orlojem. Připadalo mi nemyslitelné, že někdo může něco tak důmyslného sestrojit a každou hodinu tak připravit potěšení lidem, kteří čekali na procházející apoštoly. Bohužel ve druhé světové válce radnice o kus svých budov přišla, ale na štěstí orloj zůstal.
Když maminka viděla, jak mě Praha zajímá, koupila mi knížku Procházky starou Prahou. Pak následovaly knížky další jako Z tajů pražských pověstí. Jako dospívající dívka jsem hodně chodila na plesy. Mohla jsem si tak prohlédnout krásnou stavbu Reprezentačního domu s jeho sály, zrovna tak i Žofín a Slovanský dům.
Jako dospělá jsem se na půl roku ocitla v Itálii, která se mi také líbí. Jakmile se ale člověk octne v jiné zemi a rozhlédne se po ulici, je mu jasné, že není doma. Jiná okna se žaluziemi, nebo balkony se zelenými závěsy, které splývaly dolů, všude samé skútry.
Za nějaký čas jsem si uvědomila, jak se mi stýská po našich ulicích, parcích a co hlavně, hodně mi chyběl pohled z nábřeží přes Karlův most na Hradčany. To úchvatné panorama, kterému se na světě nic nepodobá. Dokonalé uskupení budov, … a tak jsem jela zpátky, protože tady byl, je a bude můj domov.
„Kde domov můj.“ To je název naší nové soutěže, prostřednictvím které se mohou čtenáři magazínu i60 dozvědět o místech dosud nepoznaných. Popište své město či obec, jejich největší zajímavosti, pozvěte je na místa, která máte ve svém okolí nejraději, doporučte jim zajímavosti ve vašem regionu, uveďte tipy na historické či kulturní památky, ale i tipy na dobrou restauraci, hospůdku, kavárnu…Více informací o soutěži najdete zde.
