S humorem každému připomínám, že jsem se dostala do poslední třetiny svého života, v sedmdesáti je to neoddiskutovatelný fakt, i když mnozí mě nabádají, že je to trochu morbidní. Není. Vím, ale oni neví. A tak se zabývám různými činnostmi, které mě napadají a tělo dovolí, protože, co si budeme povídat, duch zůstává zaseknutý někde v postpubertálním věku, ale tělo zrazuje (jak u koho, že). Sice cvičím, abych nezrezivěla, ale čas se nedá zastavit. A proto je třeba to vše přijmout s humorem a nestěžovat si.
Nedávno jsem se přestěhovala do „pečovatelského domu“, myslím na to, že jednou už fakt nebudu moct. Řekla jsem si, potkám tam lidi stejného věku, bude veselo. Nebylo. Hovory o nemocech a neduzích, lékařích, lécích nejsou moje parketa, i když bych taky mohla přispět svou troškou do mlýna. Nepovažuji takovou konverzaci za podnětnou. Televizní seriály mě taky neberou, a co kdo, kde v baráku sice vyslechnu, nechám si vysvětlit „která/ý to je“ o kom je řeč, ale moc se nezdržím, to jenom ze slušnosti, abych nebyla považována za nafoukanou. Velice brzy si mě spousta nájemníků všimla, že sbírám poházené papírky na trávníku před domem, byla jsem pochválena a od té doby mě zdraví.
Dokud se svižně ohnu, beru to jako cvičení (horší to bude, až mi rupne v zádech), ale to pořeším, až se to stane. A tak jsem se vrhla na internet, abych se trochu pobavila a přišla na něco nového, podnětného pro nezaměstnanou důchodkyni. Nějakou podivnou cestou jsem zabrousila na web jedné seznamky. Projížděla jsem, jak to tam chodí a kdo tam je. Uznala jsem, že není od věci to vyzkoušet. Dávnou zkušenost jsem měla z doby, kdy na SEZNAMU byla ještě „seznamka“ , ale nic podstatného jsem tehdy nenašla, a tak jsem s experimenty skončila.
Nahledala jsem vhodné fotografie, sice abych neoslňovala, ale podala obraz, s kým má protistrana tu čest. Mám třicet kilo nadváhy, ale nenaříkám, mám svoje kila ráda a s humorem každého neurvalce odpálkuju. Mám postavu spíš „hrušky“ než „jabka“, takže výrazné pozadí. A i s touhle postavou se v létě narvu do bílých kalhot a pestrých triček, takhle mi to vyhovuje, nevypadám jako stará mladá, ale tmavé barvy nosím jenom do divadla (a to ještě v zimě). V profilu jsem zdůraznila, že mám ráda historii (Přemyslovce a tak), ráda trávím čas u vody ať už mořské nebo říční, nejsem rodinný typ, takže dětičky a vnoučátka néééé a chci jen pokecat.
Páni, to pozadí způsobilo úplnou lavinu nabídek mladíků všeho věku (zajímavé, starší ročníky se nechytaly). Na některé podněty se dalo vtipně reagovat, v další diskuzi, když se to nedalo ukočírovat, jak jsem chtěla já, a začalo to houstnout, tak jsem to utnula (výhoda internetu) a bylo po hehe. A najednou se tam objevil Casanova. Pouhou jednou větou: „Dobrý den, moc Vám to sluší.. – se spustila konverzace, chvílemi lechtivá, ale dalo se to ukočírovat na otázky a odpovědi všedního dne. Bylo jasné, že to není žádný nadržený blb, který nemyslí mozkem, ačkoliv k mému věku velmi mladý. Balil mě, ale krásně.
Jsem realistka a znám své meze, ale panstvo, nějak jsem je v tom ajfru potratila. Najednou přišlo něco, co jsem už neočekávala, a tak jsem si řekla, nejde o život (můžete mě odsuzovat i zatracovat). Samozřejmě skončilo to po týdnu nádherného balení, pár setkáními a pak třešničkou na dortu. Podle zákona „jednou je nikdy, dvakrát je zvyk“, tak jsem v tomhle věku nikdy. Už se neozval, což je dobře (nemít letité zkušenosti, tak se z toho hroutím a bombarduju ho otázkama). Je to profesionál a balí zas nějakou jinou. Nabudil mě k aktivitě, protože můj úsměv na lidi už začal být takový nějaký naučený, teď je rozzářený, čehož si všimli i bývalí kolegové, kteří mě obvykle brali jako inventář.
Nějaký závěr z toho? Nic mě nenapadá, ale začala jsem zase psát. Ne, že by v těch letech nebylo o čem, ale nějak chyběla invence. Ale nezpůsobila to třešnička na dortu!
Doufám, že tím nikoho nepohorším, ale takový je život !?
