Tak jsem se dostal do situace jako ve známém televizním pořadu ČT Pošta pro tebe. Ten určitě znáte. Kdo mě hledal? Moje sestřenice Jája, jenomže to pro ni nebyl žádný problém, přece si občas píšeme a telefonujeme. Jenže - jsem pouze částečkou velkého pátrání. Hledají se totiž všichni kamarádi z našich dětských let - pláckaři.
Hledají se pláckaři po šedesáti letech! Ti, kteří si tehdy jako děti hráli na plácku na konci uličky jménem Fortna v Poličce (Českomoravská vrchovina). Kluci a holky různého, převážně předškolního a mladšího školního věku, kteří se po léta soustřeďovali na malém prostoru mezi domky přitištěnými k poličským hradbám, jejich zahrádkami a plotem velkého zahradnictví (kam jsme lezli spíš pro zakopnutý míč než pro kedlubny).
To setkání v Poličce teprve bude. Takže já jsem ještě mnohem napnutější než vy, jak to dopadne.
No uznejte, setkání po 60 letech! Po tak dlouhou dobu jsem se s ostatními neviděl (kromě té sestřenice). Skoro celý život! A teď - kdo přijde? Koho poznám? No přece nikoho! Vždyť už ani neznám všechna jména. Lída a Maruška V., Vláďa B., ale potom už… třeba Drnda (jezdil na jakémsi vozíčku ulicí dolů a křičel drn-drn). Co si spolu budeme říkat? Kde vlastně bydleli? V Poličce, v Praze, v Kanadě? A co vlastně v životě dělali? Byli to úspěšní obchodníci, nebo podvodníci? Komunisti, nebo anarchisti? Lůzři nebo wineři? Nic nevím. Jája má neuvěřitelných 18-20 příslibů, že lidi přijedou.
A víte, kde to bude? No jasně že na plácku, ale co je tam za dům? To je rodný dům mojí maminky a právě tam jsem jezdil v dětství ke své babičce. Ten dům tam pořád stojí, ale je tam – penzion a restaurace! Už jsem tam před několika lety byl. Kdysi jsem spal v místě, kde teď hosté obědvají. To je docela legrační, když si tam sednu a začnu se rozhlížet po místnosti – kde byla kamna, kde velké hodiny, kde prádelník.
Budu muset někde přespat, a tak si rezervuju pokojík přímo tam v penzionu. Je to na půdě. Jako malý kluk jsem tam nesměl chodit, protože tam byly příliš příkré schody nebo možná žebřík, už ani nevím. Teď jsou tam pokojíčky a já konečně dostanu povolení tam vylézt.
Tak mi držte palce. Bude to 18. června ve čtyři odpoledne na plácku. Chci ten kousíček života zpátky. Chci si přivolat tehdejší dobu dětského štěstí a dětských obav a taky dětské jistoty, že všechno funguje a lidi a věci jsou na správných místech. Já vím, že v sobotu to bude úplně jinak. Jiný plácek, jiný dům, jiní lidé. A přece, stále jsem s nimi propojen tisíci vlákny pocitů a vzpomínek. Sám nejsem zvyklý žít ve vzpomínkách. Ale tentokrát si to pořádně užiju!