Krásný den přeji všem.
Ráno, kdy se stal zázrak přírody a můj mozek po delší době narazil na stěnu lebeční, jsem si díky tomu nárazu uvědomil, že jsem se sice zalogoval do i60, ale jak už to bývá, pozapomněl jsem občas něco napsat. Takže po tom nárazu ve mně jsem si stoupl před zrcadlo a drsňácky si řekl: „Romčo, to se dělá? Styď se. Koukej upalovat k počítači a prásknout svá životní moudra a zážitky.“
Jelikož jsem slušný, neodmlouvám, nehádám se se svojí partnerkou Helenkou, z které bude hodinová modelka, a díky bohu, že ne plastická jako ty mladý, usedl jsem k PC a píši. (To víte, škola života. Jednou jsem odmluvil, a oběd s večeří se staly jen vidinou. Musel jsem se jen koukat. To byly pak sny…).
Oba dva, já a Helenka, jsme takoví šmejdílci. Doma nás nic moc neudrží, ani práce, ani televize, protože nedáváme pod ni kbelík na krev, co se děje ve světě. Tak chodíme na poznávací pěškotúry po okolí, kde co se šustne, tam vlezeme, a máme rádi lidi.
Takže jsme vyrazili dokoupit základní poživatiny do Globusu. Je tam k mání skoro vše, a hlavně ve znaku je sympatický Globus ve tvaru koule, a s tím si rozumí i moje bříško, co ho napodobuje. Inu, to by tam nesměli dělat dobrou kávu a prodávat zákusky.
Bafl jsem vozík. Rozjel jsem se na plný plyn mezi regály tak, až mě ostraha upozornila, abych zpomalil. Prý někde mezi regály měřej rychlost. Mají tam takový chytrý přístroj, který si vezmete do ruky, a když se vám něčeho zachce, stisknete knoflík, přejedete přes čárový kód, ono to pípne a víte hned cenu, a pod tím součet, kolik budete jak oslíčku otřes se dávat do kasy.
Takže jsme jezdili po krámu a já pípal. Konečně. Hlasitě, dokonce několikrát, veřejně bez obav, co pípnu. Doslova jsem si to užíval. Konečně jsem mohl na cokoliv pípnout. Košík se plnil zbytečnostmi, a tak jsem musel zasáhnout, a koupit doopravdy to plnohodnotné, co nesmí chybět v každé domácnosti pro zdraví. Sušenky, Tatranky, pod můj nosánek ne jeden kroasánek, samozřejmě s čokoládou. Všemoudrým pohledem pak nákup završila moudrá sympatická modrá kráva Milka jogurtová.
Šli jsme k pokladně a já se optal Helenky, co ještě mám udělat. Podívala se na mě láskyplným pohledem, který ztuhl při pohledu na kopu mého nákupu, a řekla jen „VOLEJ“.
No proč ne, co bych pro ni neudělal. Rozhlédl jsem se kolem, lidí jak much a tak jsem se optal potichu, co mám jako volat..
„Si děláš srandu? Olej. A dělej, je tu horko." No jo, olej. Takže jsem se postavil, nadechl se, a zařval z plných plic, aby mě bylo dostatečně slyšet „OLEJ“. Lidi ztuhli, rozhlíželi se kolem mě, pak na mě, a tak pro jistotu jsem znovu zavolal na celé kolo olej, jak si to ten můj poklad přál.
Těšil jsem, se jak mě Helenka pochválí, že poslouchám, ale ta zakoulela očima, rty něco mumlaly a odněkud poté donesla v plastu takové žluté tekuté, a hodila to do košíku. Naposledy ten den jsem si pípl a šli jsme platit. S úsměvem jsem se culil na prodavačku, která mě slušně pozdravila, a těšil jsem se, jak řekne, že dnes jsem milionový a mám to vše zadarmo. Omyl. Na kase se objevilo číslo, myslel jsem si, že to je nějaký letopočet, snad rok výroby té kasy, ale byla to konečná cena našeho nákupu. Nohy se mně podlomily a s obavami jsem otevřel peněženku.
Přátelé, musím jít k očnímu na důkladnou kontrolu zraku. Kdykoliv se podívám do peněženky, buď mě ovane vítr z toho, jak tam nic není, nebo po dlouhém hledání najdu jeden papírek vydaný státní bankou, ale který nikdy nestačí na nákup. Takže opět platební karta.
Optal jsem se, zda to mohu zasunout, prodavačka byla filuta a řekla ano, na doraz… a pak jsem měl zadat pin. Poprvé nic, zadáno špatně. Podruhé… na přístroji se objevil nápis rakety odpáleny, ale pin zadán špatně. Měl jsem poslední možnost. Zamyslel jsem se, a představte si, vzadu v mozkové kůře, zavalen blbostmi, co mě denně napadají v rohu, našel jsem správný pin. Zadal, píplo to, a vše v pořádku. Poděkovalo mně to, a napsalo… a máš prd. Jo měl, ale byl až venku. Doma jsem v peněžence našel skrčenou dvoustovku, podíval jsem se na ni a řekl si v duchu: "A teď z toho nákupu mám holou…"
A víte, že na té dvoustovce je vyfocena? A pak mám mít naději na bohatství. Ještě, že ty mlsky tam mají. Vím, je to o váze, ale… co já vím, jaké? Máme doma jednu, ale ta je totálně rozbitá a tupá. Já vím, že jsem jednička jako každý chlap. Ale proč mě to ukazuje třikrát za sebou?
Tak se mějte, a moc se těším na reálné setkání někde na srazu. Nebojte, slibuji, že budu na sebe drsňák a nějaké to kilo shodím. Třeba… boty, tričko, kalhoty,
Hezký den přeje Roman.
