Dcera vždycky říká : „Když děti dospějí, obvykle vyletí z rodného hnízda, mně se ovšem stal pravý opak, když jsem dospěla - vyletěli mi z rodného hnízda rodiče.“ A tak zůstala v našem bytě sama, po čase se vdala, povila dceru Terezku, a taky se stačila rozvést. Jezdívala jsem k nim jednou za čtrnáct dní na víkendy, abych si vnučku užila, teď už je jí dvacet, má jiné zájmy a záliby. Tehdy ji byly tak tři roky a jezdívala jsem k nim se svým pejskem - jezevčíkem.
Vzhledem k tomu, že jsem vyrůstala, jak se říká, v psí boudě, celým mým životem jdou se mnou pejskové, a tak jim taky věnuju péči a nic mi není zatěžko. Takže u dcery úderem sedmé hodiny ráno psi napochodovali k mé posteli. Vlčák Cezar si uměl dveře otevřít, jezevčík Hany v závěsu za ním a tiše stáli. Věděla jsem, že tam jsou, ale chtěla jsem vědět, co dělají, a tak jsem jen tak maloučko, opravdu malilinko pootevřela oko a v tu ránu se na mě vrhli a byli by mě slízali ze světa, kdybych nevyrazila z postele ven. To už věděli, že se jde do parku na procházku.
Terezka se samozřejmě vzbudila taky, zbytek rodiny měl v tuto ranní hodinu ještě půlnoc. Takže mi nezbylo nic jiného, než dítě obléknout, naložit do golfek a vyrazit s bandou ven. Park ve městě není rovná vydlážděná placka, počasí taky nebylo vždy slunečné a suché, takže jsme se občas vrátili jako čuňata, když golfky zahamovaly o nějaký kořen a Terezka přistála na cestě. Ovšem psi ji vždy přispěchali na pomoc, a tak se někdy stalo, že byla uťapkaná i na zádech, což dcera nemohla dlouho pochopit. Dcery jsou někdy strašně nechápavé. A ta moje obzvlášť.
Ještě coby malé dítko jsme byli na dovolené u mých rodičů na moravské vsi, přesněji moravskoslezské. Mám ještě tři sestry, všechny bydlí poblíž, takže když jsme přijeli my z takové dálky, tak jsme se tam všichni sešli i s dětma. Seděli jsme na zahradě, probíraly veledůležité věci všehomíra a moje malá dcera se vydala za odcházející babičkou. Tak na ni volám : „Mami, jde za tebou Monika, počkej na ni, ať nespadne na schodech“. Když se vrátily, dcera se mě ptala, proč babičce říkám mami. Tak jsem jí to vysvětlovala, jak to vlastně je – nepochopila. A tak, co jsem zanedbala u vlastního dítěte, napravila jsem u vnučky.
Jednoho dne jsme se celá rodina vydali na Moravu k babičce. Tuhle babičku Terezka viděla prvně v životě a bylo ji divné, že má sice babičku, ale proč tahle babička? A tak jsem začala: „Terezko, tohle je moje maminka a tím pádem tvé maminy babička a tvoje je to v podstatě prababička“. Několikrát jsme se k tomu vrátily, že i já i její máma jsme byly miminka a malé dětičky (strašně se divila a rozum jí to nebral) , ale pochopila a dokázala, že tomu tak je.
Když jednoho dne, uprostřed konfliktu se svou matkou, odkráčela k telefonu, zmáčkla naučené MEMO a 1 a, když jsem se na druhé straně ozvala, prohlásila: „Babi, prosím tě, řekni něco tomu tvému dítěti, už mě strašlivě štve!“ a předala telefon dceři, které spadla sanice, nicméně jsme se této rozhodnosti srdečně zasmály.
Je to už fakt hodně dávno, ani pejska už nemám, ale zážitky zůstaly. Už tehdy jsem je sepisovala, ale nemělo to tu správnou šťávu, tak to teď dodělávám.
