Nepanikařte, milí čtenáři, letošního roku léto přijde a bude podle předpovědí meteorologů teplejší nežli to loňské. Pro někoho z nás to ale taky není dobrá zpráva.
Rok, kdy léto nepřišlo, byl rok 1816, tedy před 200 lety. Co tomu předcházelo: 10. dubna 1815 došlo k největšímu historicky doloženému výbuchu sopky v dějinách lidstva. Tehdy se na ostrově Sumbawa v Indonésii, po tisícileté nečinnosti, probudil k životu vulkán Tambora.
Jevy, které doprovázely erupci, jsou těžko představitelné. Po původní 4 300 metrů vysoké hoře zbylo o přibližně 1500 metrů nižší torzo s obrovský kráterem o průměru šesti kilometrů.
V následujících dnech spadla na Sumbawu a okolní ostrovy silná vrstva popela, která společně se sírou obsaženou ve vzduchu zahubila vše živé v okruhu 80 km. Výbuch měl rovněž dopad na východní Indii. Kvůli prachu a sirným oblakům se zpozdily monzunové deště, což mělo za následek velké sucho a neúrodu. K tomu se přidala obrovská epidemie nového kmene cholery, na který nemělo obyvatelstvo vybudovanou obranyschopnost. Choroba se rozšířila nejen po Asii, ale dokonce jako první pandemie cholery i po celé zeměkouli a vyžádala si desítky milionů obětí.
Erupce Tambory byla podle expertů asi 20 krát větší než známější výbuch Vesuvu v roce 79 a daleko předčila explozi nedaleké sopky Krakatoa, která nastala v roce 1883. Zprávy o výbuchu sopky Krakatoa se po světě rozšířily daleko rychleji, lidé v té době komunikovali prostřednictví telegrafů.
V Evropě si výbuchu více než deset tisíc kilometrů vzdálené sopky Tambora nikdo nevšiml. V té době vrcholily Napoleonské války, sýpky byly téměř prázdné, propukaly nepokoje. Mračno sopečného prachu ale vyrazilo na cestu kolem světa. Brzy se začaly projevovat změny počasí, které měly významný vliv na obyvatelstvo zejména v Evropě a severní Americe.
Zima 1815/1816 byla jednou z nejchladnějších zaznamenaných zim. Sníh padal až do května, potom přišly vytrvalé deště, kroupy a bouřky. Z úrody nezbylo téměř nic. Propukl hladomor, později se přidaly i epidemie cholery a tyfu, úmrtnost se proti už tak vysokému průměru zvýšila na dvojnásobek. To vyvolalo první vlnu migrace z Evropy do Ameriky a také do Ruska, kde změny klimatu nebyly tak citelné.
Kromě západní části Evropy byly dopady největší v severovýchodním cípu USA a na východním pobřeží Kanady. V severní Americe mrzlo celé léto, takže zamrzaly řeky a jezera. Půda zůstala na některých místech zamrzlá tak, že se farmáři ani nepokusili něco zasít. Tisíce lidí, především farmářů a jejich rodin, se vydaly na cestu a hledaly příhodnější klima, úrodnou půdu a lepší podmínky k živobytí. Došlo tak k obydlení centrální části, která se následně stala jedním ze zemědělsky nejvýkonnějších regionů na světě.
Situaci v Českých zemích popisuje známý písmák, milčický rychtář František Jan Vavák. Tyto verše napsal v roce 1816 několik měsíců před svou smrtí:
Pane Bože všeho světa,
račiž už nám dáti léta
po vojně zas pokojnější
též tu minci stálejší.
od osmistého již roku
máme v minci tolik skoků,
brzy malé, brzy větší,
nám však nepotěšenější.
…….
Koukej na to, brachu, sice,
jaká je zas kontribuce:
Já jsem platil 45,
nyní platím 300 a pět.
Podle toho si pomysli
a předlož všecké v tý svý mysli,
co tu koštujou sedláka
řemeslníci a čeládka.
Bože rač se smilovati,
svou milostí pomáhati,
časy stálejší nám dáti!
Dopady katastrofy nebyly jen negativní. Zkušenost prožitá v dětství během roku bez léta ovlivnila německého chemika Liebiga. Liebig se zaměřil na výživu rostlin. Jako první propagoval myšlenku, že rostliny odnímají z půdy velké množství živin, které je potřeba dodávat, aby byla zajištěna další sklizeň. Do té doby panoval názor, že jediným zdrojem živin pro rostliny jsou organická hnojiva.
Velké pokroky učinila medicína, která se musela potýkat s následky epidemie cholery a tyfu, které propukly také v důsledku špatných hygienických podmínek. Díky tomu je dnes cholera poměrně snadno léčitelná.
Sopečná katastrofa se odrazila i v umění. Jeden z nejznámějších malířů, britský krajinář J.M.W. Turner, pokládaný za předchůdce impresionismu, namaloval mnoho romantických západů slunce – ovlivněných sopečným prachem.
V důsledku výbuchu Tambory vznikla i známá literární díla. V létě roku 1816 se sešla skupina literátů kolem Mary Shelly a Lorda Byrona u Ženevského jezera. Počasí nebylo ideální, a tak skupinu literátů napadlo vyhlásit soutěž o nejlepší strašidelnou historku. Mary Shelly tady napsala Frankensteina a Lord Byron upírskou historku, kterou sice nedokončil, ale rozhodně nezapadla – stala se předchůdcem v Anglii velmi populárního upírského žánru.
Jak by to dopadlo dnes: v současnosti v blízkosti do stovky kilometrů od nějaké zatím spící sopky žije asi 800 tisíc lidí. Největší riziko „dřímá“ v podobě supervulkánu pod jedním z nejznámějších národních parků Yellowstone. Jeho výbuch by pravděpodobně znamenal zkázu celého lidstva. Vědci ujišťují, že výbuch v nejbližších několika stovkách let nehrozí.
Věřme jim a doufejme, že mezi lidmi, kteří se neživí přímo zemědělstvím, se v běžných hovorech o počasí budou řešit jako největší katastrofy propršená dovolená nebo zmrzlá rajčata na balkoně.
Před dvěma sty lety šlo o holé živobytí.
Použité zdroje: technet.cz, wikipedia.org, bystron.blog.idnes.cz