Já vím, že bych měla být stále veselá, měla bych myslet jen pozitivně, měla bych být akční a odvážná, měla bych žít přítomností a důvěřovat všem lidem... Jenže, každý jsme nějaký. A já jsem, bohužel, už od dětství bojácná, úzkostlivá, nerozhodná a nedůvěřivá.
V dětství strach z otce opilce, v manželství strach z agresivního manžela a strach o děti. Dá se říct, že celý život strach o všechny a o všechno. A k tomu celoživotní boj. Boj proti strachu a stresu. Ovšem boj naprosto zbytečný a marný. Jsem totiž pořád stejná.
V moudrých knihách jsem vyčetla a od přátel vyslechla, že si za to všechno patrně můžu sama.. A asi to tak bude.
Nevím sice jak, ale určitě jsem nějakým způsobem zavinila, že byl můj otec opilec, že byl můj manžel agresivní cholerik, vinu patrně nesu i na smrti dítěte, které mi zemřelo při porodu. Určitě jsem zavinila i to, že nás v Paříži přepadli a následná operace páteře mi nepomohla k návratu do normálního života...
Ano, za všechno si můžu sama. Neměla jsem se totiž vůbec narodit. Pro takové, jako jsem já, je život utrpením.
Možná by stačilo užívat užívat nějaké prášky na hlavu. Pak prý mi bude všechno fuk a bude se mi lépe žít. Poradila mi jedna dobrá kamarádka, která takové prášky užívá.