Tak vám, přátelé, píši pár řádků. Jmenuji se Meginka a z útulku si mne vzala má panička Eva. Před více než rokem jsem vám sdělila své pocity, ale řeknu vám, za tu dobu se toho událo.
Náš "kolotoč štěstí" se rozjel a na jednom jsem dokonce s paničkou svištěla osobně na Klínech, kam se se mnou panička vydala po mnoha letech s kamarádem Lukym. Byla to pro ni nostalgie, naposledy tam byla v mládí lyžovat se svým tátou. Lanovka i sjezdovky byly na svém místě, jen má psí hlava nepobrala, že na jaře na sjezdovce hráli golf, či co.
Počátek naší cesty do hor ale nebyl růžový, řeknu vám. Místo abychom vystoupili hned na Klínech, jeli jsme až do Českého Jiřetína, o kterém se říká, že tam bývá nejvíce slunečných dní v roce. Mysleli jsme, že si tam najdeme lesní pěšinky a že půjdu za dobrodrůžem.
Místo dobrodrůža nás ale nasměroval nějaký "domorodec" směr Německo, si představte já byla tak prvně v životě za hranicemi. Sice pěšky, neplánovaně, bez očkovacího průkazu, no vzteklinu nemám, že bych nakazila kravky, které na nás bučely německy, vzteklinu má spíš někdy má panička, když sežeru venku, co nemám... Ale já vždy na ni udělám ty mé psí oči a je pohodička zas.
A tak jsme šli směr Německo, přes nějakou velkou vodu a most, jsem byla odvážná v té výšce, řeknu vám, vůbec jsem se nebála a nejraději bych se v tom teplu vykoupala. Ukázalo se ale, že cesta je špatná, lesní pěšinky nikde, a tak jsme se zas vrátili do rodného Česka. Doma je doma. Za odměnu jsem cestou dostala páreček český sice, prý ty německé jsou kvalitnější, ale já jsem zvyklá, lepší než granule.
Pak ale nastalo peklo. V Jiřetíně pěšinky nebyly, tak jsme se po svých vydali směr Klíny. Hrůza, řeknu vám. Po silnici, v teplu, no takto jsme si výlet nepředstavovali tedy. Když už se zdálo, že ani nedojdeme, jak jsme byli utahaní, zachránil nás jeden řidič, kterého panička stopovala. Byl to super chlap, že vzal i mne. A tak Klíny byly autem za chvíli přece jen naše. No, příště budeme chytřejší. Pravda ale je, že mne daleko více nadchnula cesta vláčkem na Moldavu, kde jsem už byla dvakrát. A to jsem prý ještě nepoznala Šumavu, kterou panička miluje nadevše.
Také jsem už navštívila Prahu, jela metrem v tašce, ale to není nic pro mne...Příroda je příroda.
Jen na kole jsem s paničkou v koši ještě nejela, škoda, Barušce (to je fenka, která byla s paničkou Evou a její mamkou dříve) se to prý vždy moc líbilo. No, třeba to také někdy prubnu. Teď panička přemýšlí o koloběžce, to bych ale měla smůlu, žádný košík, jen fofr za koloběžkou...Asi to paničce ještě rozmluvím.
Také máme své kouzelné stromy, kde si odpočineme a nabereme sil vždy. On lesík Ressl v Mostě je totiž náš druhý domov.
A to ještě nevíte, že mám "chůvičku" Vlastičku Zemanovou, to je sousedka nad námi, tam vždy paničce frnknu, protože vím, že mi Vlastička dá nějakou mlsku. Nejčastěji je to šunčička kvalitní, protože prý nekvalitní uzeniny by mi ublížily kvůli soli na mé ledviny.
No, nevím, co říkají mé stravě ledviny, ale já si tedy nestěžuji. Jednou jsem odmítla i masíčko, prý jsem byla hloupá, to prý je lepší, než šunka. Jen nevím, co pak baští Vlastička, jestli chleba s máslem jen, ale ani tím já nepohrdnu. No, řídím se heslem, ber, dokud dávají.
A to si mne Vlastička bere i v době, kdy panička jede někam na delší dobu nebo je v práci a já nemohu jet s ní. No, řekněte, komu se dnes poštěstí mít paničky hned dvě. Já tedy dělám někdy fóry a od Vlastičky se nehnu, no ale pak si uvědomím, že doma mám pelíšek a paničce že by bylo smutno, tak ty schody seběhnu a jsem doma.
Přidávám zde pár snímků, ty hovoří za vše. Mé štěstí trvá a jsem prý velké lásení i paničky. Packu na to. Vaše Meginka
P.S. a je ze mne i hvězda videa zde na Íčku, sice se v něm jen mihnu, ale začátky v kumštu jsou vždy krušné, jako ty naše hory...
