Lidé, kteří se do Santorini zamilovali, se často přou, zda je zajímavější město Fira nebo Oia. Obě jsou skvostná, každé je trochu jiné. Ovšem, kdo už je na Santorini, neměl by ani jedno z nich minout. Dostat se do Firy je snadné ze všech míst ostrova.
Fira, v angličtině uváděná jako Thira, je hlavním městem. Výhodou pro turisty vyššího věku a nevalné fyzické kondice je, že autobusové nádraží je přímo v jejím centru a je to z něj kousíček k nejzajímavější části města. Přesněji, výraz autobusové nádraží je poněkud zavádějící. Jde o malý plácek s poněkud páchnoucími záchodky, na kterém se snaží otočit několik autobusů najednou, což je naprosto nemožné. Výsledkem je troubení, hulákání řidičů, zmateně pobíhající turisté.
Celé to má kouzlo a když vás nic nepřejede a vymotáte se z davu, čeká vás jen pár minut cesty směrem k moři. Bloudění je vyloučené, tím směrem se v každou denní, večerní i noční hodinu valí dav. Dá se jít rovně do mírného svahu nebo doprava a zabočit do uliček. Ať se vydáte kterýmkoli z těchto směrů, po pár minutách se stejně dostanete na místa, na nichž lidé vedle vás budou vyluzovat zvuky jako: Jé, och, waw, uáááh. Tak reaguje každý, kdo poprvé v životě vidí kalderu. Tedy kráter, který zůstal po výbuchu sopky, o kterém se říká, že zničil starodávnou Mínojskou civilizaci. Černé srázy se prudce svažují dolů do moře, vy stojíte na jejich vrcholu a první věta, která vás napadne je: Tohle přece není možné. Ten obrázek jste sice stokrát mohli vidět na internetu, v časopisech a knihách, ale když ho vidíte na vlastní oči, je omračující mnohem víc. Jste na vršku toho, co zbylo z ostrova po obrovské sopečné explozi a co ještě dorazilo zemětřesení v polovině dvacátého století. A žasnete, jak Řekové dokázali toho neštěstí a katastrofy využít. Místo, které by logicky mělo skončit jako neobyvatelný kus země, proměnili v lákladlo pro turisty a stroj na peníze.
Pod vámi, na útesech, jsou stovky hotýlků, kaváren, restaurací. Jsou nalepené jedna na druhou a přemýšlíte, jak se do nich dostat. Do některých vedou schůdky, jiné vypadají jako by visely v prostoru. Když se do nich nespouštíte a jdete dál rovně, procházíte úzkými uličkami plnými obchodů se suvenýry. Pozor, jsme v jednom z nejkrásnějích městeček světa. To znamená, že vedle typických řeckých obchodů s cetkami za pár eur míjíme zlatnictví, v nichž ani nejsou u šperků uvedeny ceny. Stačí letmý pohled na výlohy a je jasné, že do takových se bez zlatých karet nechodí. Ale protože jsme na Santorini, vedle obchůdků s těmito skvosty jsou obchody s levnými suvenýry a gyrosy. Zkrátka, oblast, kde si na své přijdou milovníci kontrastů. A také milovníci nakupování. Stačí kráčet uličkami dál a dál, dívat se pod nohy, na schodech jsou tam nápisy, že jdeme správně směrem k lanovce. Po levé ruce máme sráz se všemi těmi na sebe nalepenými hospůdkami, po pravé skálu a v ní vchody do obchůdků plných bílých věcí. Košile, šaty, halenky. Pro ženy, pro muže, pro děti. Všechno je lehké, bílé, bavlněné. Kdo umí hrabat ve všech těch hromadách, za dvacet euro pořídí krásnou bílou košili. Kdo má rád kvalitní věci, které doma na dalších lidech neuvidí, může pokračovat až nahoru, směrem ke stanici lanové dráhy. U ní je velký obchod s oblečením řecké značky Haris Cotton. Milovníci ležérní bavlněné módy, kteří jsou ochotni sáhnout hlouběji do kapsy, tam budou vrnět blahem. Fira je zkrátka nakupovací ráj.
Tady už, narozdíl od letovisek Kamari a Santorini, utrácení trochu zabolí. V kavárnách ve svahu s výhledem na moře v kráteru sopky jsou ceny o několik eur vyšší. Počítejme s tím, že tady na kafe padne pět eur i více. Ale, tak jako je v Řecku běžné, ani tady vás číšníci nehoní pryč, když jste dopili. Na rozdíl od českých kaváren a restaurací tady nechodí servírky pořád dokola s dotazem: A co si ještě dáte? Tady vás nechají u kávičky klidně sedět i hodinu a kochat se. Protože tady se ví, že se všichni chodí kochat výhledy. A navíc v Řecku je zvykem, že host, který dopil a dojedl, ještě pěkně v klidu posedí. Tráví, užívá si dobrého zážitku. Jeden řecký restauratér mi kdysi vysvětlil, že když chce u něj host po jídle či pití rychle platit, je to pro něj známka toho, že nebyl spokojen, že chce rychle pryč, že se mu u něj nelíbí. Ale když po jídle a pití ještě jen tak sedí, znamená to, že je mu dobře a to je prý to hlavní. A to platí i v této zóně luxusu.
Do Firy se často jezdí na jednodenní výlet z Kréty. Nedělejte to. Tímto způsobem si Firu neužijete. Cesta lodí je několikahodinová. V přístavu pak začíná strastiplné čekání ve vedru na kabinovou lanovku. Ta turisty dopraví na vrch útesu, tam se projdou a brzy zase musí mazat zpátky. Takový způsob poznání si Fira nezaslouží. Je tak krásná, že je třeba do ní jet v klidu, ideálně v podvečer a to několikrát za pobyt na ostrově.
Počítejme s tím, že největší ruch je tady večer, před západem slunce. Zní to jako klišé, jet se někam dívat na západ slunce. Ten je přece všude u moře krásný. V případě Santorini je dobré tomuto klišé podlehnout. Zapomeňme na to, že nemáme rádi davy turistů, že nechceme být součástí stáda, které někde čeká a vzdychá. Pro tuto chvíli se přestaňme tvářit jako nezávislí turisté nepodléhající masovému šílení. Západ slunce nad kalderou sledovaný z útesů ve Fiře je tak kouzelný, že si ho stále dokola fotí i lidé, kteří tam bydlí, kteří tam mají obchody. Vybíhají se na něj dívat majitelé těch předražených klenotnictví stejně jako číšníci, kteří jej vidí každý den. Když zapadá ve Fiře slunce, je to jako by se svět na pár minut zastavil. Všichni se mačkají u okraje útesů, vzdychají, fotí. Je to bláznivé, kýčovité, hloupé, ale krásné. A taková má přece dovolená být, ne?
Jenže celé tohle šílenství, které se večer co večer odehrává ve Fiře, je jen slabý odvar toho, co se ve stejnou dobu děje na dalším slavném místě ostrova Santorini, ve městě Oia. O tom si povíme v příštím díle našeho putování po tomto kouzelném kousku černé země uprostřed Egejského moře.
Přečtěte si také: Santorini. Ostrov, na který se vrátíte - I. část
