Možná to tak nevypadá, ale Praha je z hlediska botanických zahrad úžasné město. Jsou tu hned 2 velké botanické zahrady. Jedna v Troji, druhá nedaleko smutně proslulého i smutně vypadajícího nádraží Vyšehrad. Jedna patří městu, druhá Univerzitě Karlově. A ta první má Fatu Morganu!
Fata morgána je optický jev během něhož lze v dálce vidět obraz vzdáleného objektu zrcadlící se ve vzduchu. Název pochází od mýtické sestry krále Artuše Morgany Le Fay. Fata Morgana je i v Praze, leč nejde o vílu, ale o vskutku pozoruhodný skleník. Lákat v létě na výpravu do botanické zahrady má své kvetoucí kouzlo i ve venkovních expozicích, ale řekněme si něco o skleníku, který opravdu stojí za návštěvu.
„Tropický skleník Fata Morgana se nachází mimo areál venkovních expozic Botanické zahrady, na prosluněném jižním svahu trojské stráně. Moderní stavba s neobvyklým esovitým půdorysem je zapuštěna do skalnatého terénu. Přirozeně členitého povrchu skály, která tvoří zadní stěnu skleníku, je zde důmyslně využito k terasovité výsadbě rostlin. Vzniká tak pozoruhodná expoziční plocha o rozloze cca 1750 metrů čtverečních, která svým originálním řešením činí z Faty Morgany evropský unikát. Interiér skleníku je rozdělen do tří samostatných částí s rozdílnou teplotou a vlhkostí vzduchu, v nichž se návštěvník postupně seznamuje s rostlinstvem tropického a částečně i subtropického klimatického pásma,“ poskytuje Botanická zahrada hlavního města Prahy v Troji informace o svém skleníkovém díle. Nahlédněme do každé z jeho tří částí.
Úvodní část expozice vás obratem přenese do suchých částí Mexika či Austrálie. Osobně při každé své návštěvě obdivuji kvetoucí aloe (a štve mě, že u mě v panelákovém bytě se ke kvetení nemají) a pryšec zářivý, který je v našich domácnostech znám spíše jako trnová koruna. Upřímně řečeno, taky ho mám doma. Asi víte, že je každý pryšec díky z ran vytékajícímu latexovému „mléku“ jedovatý. Zajímá vás Austrálie nebo Madagaskar? Mě taky. Zatím jsem na vlastní oči neviděl, a těžko říci, zdali kdy uvidím, suchomilnou květenu australského buše či Madagaskaru. A tady si jí umím docela dobře představit.
Jakmile projdete štolou, ocitnete se v tropické části. Ovšem to už budete mít za sebou pobyt pod hladinou tropického jezera. Obrovská skla kryjící mohutné nádrže zprostředkují ve štole skoro „potápěčský“ zážitek. Během života jsem několik tropických pralesů navštívil. Díky tomu vím, že absolutně nemám šanci poznat a pojmenovat ani zlomek rostlin s nimiž jsem se potkal. Zkrátka a dobře je jich moc. V druhé části skleníku mám prales „ocedulkovaný“, což mi činí radost pokaždé, když si „tipnu“ rostlinu a pak si na popisce přečtu, že mám pravdu. Ale i botanický Neználek si užije. Skleník má obrovskou výhodu v tom, že v něm za každé roční i denní doby něco kvete. Standardem jsou orchideje, jež spolu s palmami patří k pýše skleníku. Běžně kvetou v podrostu skryté begonie, zato nenápadnou liánu vanilku (ano, vanilka, tedy správně vanilovník plocholistý, je liána a dokonce se řadí k orchidejím) kvést nejspíše neuvidíme. V druhé části skleníku jsou tropy v tom pravém slova smyslu. Znamená to, že se vám, zejména v chladnějších údobích roku, orosí brýle a čočky fotoaparátů.
Poslední část s masožravými rostlinami se stala mou nejoblíbenější. Není v ní vedro a stromovité kapradiny jsou extrémně fotogenické. Nemají sice velikost jako palma, jak si je pamatuji z Mexika nebo Malajsie, ale stejně mě uchvacují. Tahle část skleníku „přibližuje drsné prostředí vysokých hor. Zastoupeny jsou zde rostliny amerických And, horských oblastí pevninské i ostrovní Asie a subtropické jižní Afriky. Centrální část expozice je věnována vzácné vegetaci stolových hor Venezuely, formaci tzv. Tepuí.“ Když se řekne tepui, vím co čekat: Ztracený svět od autora Sherlocka Holmese. Sir Arthur Conan Doyle napsal knihu o neuvěřitelné výpravě na tepui během níž se hlavní hrdinové potkávají s prapodivnými zvířaty - dinosaury. První vydání vyšlo v roce 1912 a ani dnes, v době Jurského parku, neztrácí kniha na své čtivosti. Stojím pod stromovitou kapradinou a představuji si, jak nějaká obrovská býložravá potvora spásá její listy. A ne náhodou mi naskočí film Cesta do pravěku.
Botanická zahrada má samozřejmě i venkovní expozice, včetně japonské zahrady a mexické polopouště. Ty ale leží poněkud stranou od popisovaného skleníku. Nicméně je dobré vědět, že zakoupená vstupenka vám platí do všech prostor, takže nevyhazovat!!! Senioři za ni zaplatí 45 korun a pokud je vám 70 a více let, tak zaplatíte pouhopouhou desetikačku. A pokud Fatu Morganu navštívíte, nezapomeňte se pochlubit nějakou tou fotografií. A pokud mohu z vlastní zkušenosti doporučit – všední dny jsou mnohem příjemnější. Ve skleníku je o dost méně návštěvníků. Samozřejmě kromě pondělka, kdy je sanitární den.
