Nepochopím, kdo mohl vymyslet, nazývat tuto expedici zájezdem pro seniory, když ve skutečnosti je to hromadný převoz pacientů. Jedna má naražená žebra po včerejším pádu z kola, k jedné jsme volali rychlou ještě na Hlavním nádraží a pak se zde nachází spousta kulhajících – včetně mne, protože mou kyčlí dnes ráno projela příšerná bolest a nemůžu chodit.
Sama už svým jménem naznačuju, že mám prasečí nemoc, k tomu teď tu kulhavku a právě jsem chytila nemoc šílených krav. Ono se to má takhle: Volám domů miláčkovi celá nadšená, že už jsme šťastně projeli Německem, máme za sebou trajekt a právě jsme vjeli na dánskou půdu. On se jen tak mimochodem zeptá, zda mám cestovní doklad. Samozřejmě, že mám, nechápu jeho otázku. On, že to je teda dobře, protože moje občanka leží v obýváku na stole. Tak to je gól. Honem hledám v batohu a vytáhnu pouzdro, ve kterém zůstal jen kalendáříček, protože občanku jsem z něj vytáhla a připravila s ledvinkou na stůl. Nemám ani ledvinku, ani občanku. Takže takhle vesele začínáme.
Něco shnilého je v království dánském...asi to budu já. Zatím si dělám legraci, že švagrová bude tvrdit, že je moje poručnice, protože jsem zbavená svépravnosti – což se asi stane co nevidět, budu-li takhle pokračovat. Soused přede mnou v autobude má pas i občanku, tak mi nabídl, že mi ji při kontrole půjčí. Bodrý to muž!
Stejný nápad má i Milka a nabízí svůj pas. Vypadá to, že ho potřebovat nebudu. Vedle jak ta jedle. Švédové se rozhodli nás zkontrolovat. Sedíme s Milkou hodně daleko od sebe a výhodou je, že kontrolu provádí hned dva pracovníci. Ufff, tentokrát to dobře dopadlo, zahrála jsem celníkům pěkné divadlo. Mistryně v chytání Wifi v akci - posílám první dojmy a pojmy a loučím se, páááááá!