Po prohlídce zahořanského kostela i zámku jsem ještě sešla do Křešic, kde jsem se posilnila utopenci a uhasila žízeň pivem. Protože ten den pro mě ještě neskončil, co se týká prohlídky památek, zašla jsem se ještě podívat k řece Labi, která tu ze široka proplouvala nedaleko hospody za silnicí, u níž se popásali dva koníčci.
V pozadí jsem viděla královnu Středohoří – horu Milešovku a zčásti jen Kletečnou, kterou zastiňovaly stromy. Bylo tu krásně, ale já mířila ještě za další památkou, a to velice vzácnou – za poutním kostelem Panny Marie, který stál asi necelý kilometřík v lukách, za hospodou, jak mě nasměroval její majitel.
Stále jsem obcházela takový půlkruh kolem domů i kolem mlýna, na který mě upozornil, že je to jeho vlastnictví, ale protože pozemek byl dost vysoko oplocen, nebylo vidět, zda je to vůbec mlýn a jestli tam vůbec má nějaké mlýnské kolo. Ale mě to ani nezajímalo v ten moment, šla jsem za něčím jiným…A stále po cestičce někam do ztracena, až jsem se začala bát, jestli jdu vůbec dobře. Cestička byla úzká, na jedné straně oplocený pozemek nějakého většího areálu, vedle mě luka a přede mnou nějaká zeleň strom. Ale už jsem viděla věžičku, a tak jsem věděla, že jdu dobře. Jak jsem postupně docházela ke kostelu, sála jsem do sebe tu nádheru místa, pohodu, a klid, které toto místo člověku dává. Nemusíte být ani věřící, ale stačí, když tiše spočinete a rozhlížíte se kolem. Toto místo vám dává do duše klid, radost, zkrátka jedním slovem, je vám tu dobře. Spadnou z vás všechny starosti, zažíváte nesmírný pokoj a klid ode všech strastí, které jinak máte. Atmosféra tohoto místa je vskutku úžasná…
Před kostelem je růžová zahrada, prostřed níž vede cesta k soše Panny Marie. Jsou tu také poskládané na ploše louky balvany, o nichž bych řekla, podle jejich tvaru, že jsou dovezené z Medžugorje z vrchu Križevac, kde jsem kdysi byla a tento vrch vystoupala, a tytéž kameny jsem tam viděla. Napomáhá mi tu myšlenku stvrdit tím, že z druhé strany kostela je socha Panny Marie z Medžugorje, (Bosna – Hercegovina) „aplikovaná v Lurdské jeskyni“. Takovéto kameny se opravdu nachází na hoře Križevac, kde místní obyvatelé postavili na jejím vrcholu v potu a doslova v krvi velký kříž, neboť jich tam pár zahynulo při této práci a jsou tam i pochovaní. Výstup na tuto horu je vskutku velice namáhavý a řekla bych spíš horolezecký, neboť se musíte doslova prodírat takovýmito balvany, které jsou i zde posazeny vedle růžové zahrady.
Návštěva tohoto místa byla pro mě veliké sousto, musela jsem stát a rozhlížet se kolem sebe a vnímat tu krásu, jak kostela, který tam stál v těch místech jako perla zasazená do náhrdelník. Všude okolo byla samá zeleň a najednou stanete zde u bílého kostelíka, který je skrytý v zeleni stromů. Nádhera!
Tento poutní kostel je z 1. poloviny 18. století a byl přestavěn ze starší kaple. Ke kostelu se dostanete snad ze všech směrů – z Encovan, taky z Polep, a samozřejmě od Zahořan Nádražní ulicí, která vede do Křešic k hospůdce a pak okolo ní se zatáčet stále napravo a máte ten zázrak už před sebo. Původní kapli, která tu byla před kostelem, nechal postavit známý architekt Ottavio Broggio v r. 1708 – 1712. Později do nynější podoby ji rozšířil ještě v letech 1729 – 1732. Bohužel vzhledem k své poloze, protože stojí tak říkajíc trochu v dolíku a poblíž Labe, byla několikrát poškozená záplavami. Naposledy to bylo v r. 2002. Od té doby je kostel postupně opravován. Kostel má také svoji studánku se zázračným pramenem, která přímo navazuje na kostel. Pověst vypráví, že řeznický učeň v r. 1679 koupil kopii obrazu Panenky Marie Pasovské. K obrazu se modlil a ten mu pomohl v jeho těžkých životních chvílích. Poté, co mu obraz pomohl, rozhodl se, že jej pověsí na olši u studánky, aby mohl pomáhat i druhým lidem. Jak si usmyslel, tak taky udělal. Podle pověsti došlo ke spojení stromu s vodou a začaly se dít zázraky. Lidé se modlili, cítili přítomnost Panny Marie a voda ze studánky uzdravovala nemocné. V r. 1708 nechal postavit druhý litoměřický biskup Jaroslav ze Štenberka u této studánky Mariánskou kapli, jíž postavil výše zmíněný Ottavio Broggio. Později byla kaple rozšířena na kostel Navštívení Panny Marie.
Musím dodat, že mě toto místo nabilo energií, poseděla jsem tu na lavičce a vnímala do sebe okolní krásu. Bylo tu vskutku nádherně a nebudu určitě sama, kdo toto místo již navštívil, že si řekl, že se sem bude občas vracet…ta pohoda, klid a zvláštní energie, nevím, jak bych to ani nazvala, zkrátka ta atmosféra tam u toho kostelíka byla úžasná.
Ač nerada, musela jsem vzít zpátečku, a tak jsem se vracela tou samou cestou, kterou jsem ke kostelu přišla. Za chvíli jsem byla na návsi v Křešicích, kde stál další kostel sv. Matouše, který mě tolik nezaujal, neboť byl opět schovaný v zeleni stromů a bylo vidět jen jeho průčelí - věž a zadní část kostela. Kostel byl pravděpodobně postaven podle písemných záznamů nějak okolo r. 1384. Ale během let byly na něm rozsáhlé přestavby do barokní podoby. Nyní má kostel podobu gotickou. Před kostelem se nachází památník obětem války.
Tak to byla poslední část mé prohlídky, řekla bych jen taková letmá, tohoto kostela, neboť byl i zavřen a skrytý a já se obrátila směrem k vlakové zastávce do Křešic a měla jsem štěstí, vlak mně jel po mém příchodu za 10 minut. Takže jsem byla brzo doma a co bylo nejdůležitější, prožila jsem nádherný den prohlídkou úžasných památek.
