Vracím se z první části dovolené. Protože mám ráda cestování vlakem, nejedu z Týna autobusem až do Prahy, nýbrž pouze do Tábora a odtud pokračuji vlakem. Někteří lidé to nemohou pochopit, ale je to už můj zvyk.
Vlak přijíždí z Českých Budějovic a je takřka plně obsazen. Podaří se mi spolu ještě s jedním pánem sehnat místo v kupé pro rodiče s dětmi. Tam sedí manželé středního věku se synkem. Začínám luštit sudoku, avšak už záhy zjišťuji, že tu bude rušno. Matka se překvapivě hned na úvod omlouvá, že syn je poněkud živější. Můj soused však za nás oba namítá, že vlastně je to kupé "pro ně", takže jsme rádi, že tu sedíme.
Chlapec mluví, tedy komunikuje, nepřetržitě. Nejsem na projevy malých dětí zvyklá a mám pocit, že mi brzy začne bušit v hlavě. Náhle se však přistihnu, že ten malý člověk upoutává mou pozornost. Podívám se na něj, odhadem mu jsou tak 4 roky. Umělec by řekl - Andělská tvářička. Světlé vlasy a velké a neskutečně modré oči. Psycholog by ho však rozhodně označil za hyperaktivní dítě. Nedělá žádné blbinky, nezlobí, nešije sebou, netahá rodiče, on se zkrátka o všechno zajímá a chce diskutovat, i když, jak se mi zdá, to vše už dopředu ví. Přitom ještě neumí číst, protože matka mu jednu chvíli předčítá cosi z komiksového sešitu.
V duchu rodiče trochu lituji, že si ani na chvíli neodpočinou, na druhou stranu však mají můj obdiv, protože synka neodbudou, neokřiknou a snaží se mít na všechno odpověď. Někdy to není úplně snadné. Vlak pojednou zastavuje. "Proč stojíme?", ptá se chlapec, jmenuje se Vítek. Rodiče se po sobě podívají a snaží se najít uspokojivou odpověď, že možná..., asi..., nejspíš..., ale syn to vyřeší za ně: "Protože máme červenou!" Začnou mi cukat koutky do úsměvu.
Před Prahou se sbíhají koleje z více směrů. Vítek sedí opačně, takže vidí dozadu. Upozorňuje, že se k nám připojil vlak. "Myslel jsem, že do nás narazí", uvažuje a dodává: "Úplně se mi zatřásla duše!"
Nevěřícně zírám! Matka mu, snad kvůli nám trochu omluvně, vysvětluje, že to se tak neříká, že snad by bylo lepší říct, že se mu sevřelo srdíčko.
To už mi nedá a hlásím, že já souhlasím s Vítkovým pojetím.
Duše! Ten malý kluk nejenže zná pojem duše, ale umí ho použít pro vyjádření svého hlubokého pocitu. Duše je pro jeho vnímání víc než srdce.
Indigové dítě? Nevím, nechci se pouštět do diskuse na toto téma. Přijíždím však do Prahy s pocitem, že se snad i v dnešních temných mracích začíná blýskat na lepší časy. A na důkaz toho se s Vítkem při výstupu hezky a zcela spontánně zdravíme na rozloučenou.
P. S. K tomuto příspěvku, jak jistě pochopíte, nemohu dát žádné osobní snímky. Tak jen několik pohledů na mou dovolenou v Týně.
