Vstát ve čtyři problém nebyl, zvlášť když jsme natěšeni na výlet. Ale ta jízda, opět čtyři hodiny v autobuse a to se ještě naše tělíčka nevzpamatovala z té dvaadvaceti hodinové cesty sem. Podřimujeme, občas sledujeme nádhernou panenskou přírodu. Projíždíme městečky, kde je vidět jeřáby, v zemi se neustále něco buduje. Na silnici a dálnici jsem nezaznamenala ještě ani jednu objížďku a přitom jsou vzorné, bez výtluků, bez zvlnění.
Konečně nás vítá Stockholm. Začínáme prohlídkou královského sídla Drottningholm. V poklusu ke kašně, kterou nám Švédi ukradli z Valdštejnského náměstí, rozhlídnout po královské zahradě, pár fotek a zase šup šup do autobusu, protože máme na určitou hodinu prohlídku radnice. Každý dostaneme nálepku, že máme zaplaceno 110 SEK a vcházíme dovnitř. Prohlídka probíhá tak, že nám průvodkyně začne vykládat o historii, jenže za chvíli máme v patách japonskou grupu, jejich průvodkyně začne hulákat japonsky a my tu naši neslyšíme. Takže jsme honěni, abychom zase postoupili do dalšího sálu a posléze se japonská invaze opakuje. Musím vynaložit nesmírné úsilí, abych celou prohlídku zvládla. Nejhorší jsou schody. Kyčel neposlouchá. Co naplat, musím se přemáhat, přece tu nezůstanu.
A už nás zase honí, abychom stihli výměnu stráží. Přicházíme sice pozdě, ale naštěstí ceremoniál trvá asi půl hodiny, takže kus ještě uvidíme. Hraje námořní hudba, hudebníci pochodují po náměstí, pak proběhne střídání stráží a zase pochod muzikantů. Pastva pro oči i foťáky. Už nemůžu víc fotit, můj foťák je vybitý. Kamarádka nemůže fotit, má plnou kartu. Následuje prohlídka korunovační katedrály. Protože začalo pršet, jsme uvězněni v kostele, tak fotím foťákem od další kamarádky a fotím a fotím a po chvíli vybíjím i její baterii. Poté máme hodinu rozchod. Urveme se sedmička seniorek a prolézáme shopy a hledáme magnetky. Někde jsme viděli za 25, ale pět kusů za stovku, jenže průvodkyně radila pěší zónu, že tam je to levnější. Hledáme pěší zónu, děláme si legraci, že netrefíme zpět a že nás bude za hodinu hledat policie. Vlezeme do jednoho obchůdku, tam mají kus za devatenáct. Jenže peníze jsou v autobuse. Kamarádka nám nabídne, že to zaplatí a pak jí to vrátíme. Vybereme si čtyři, ona platí 76SEK pětistovkou a dostane zpět 424 SEK.
V obchodě je náhle rušno, přijela rychlovka – kupodivu ne k nikomu od nás, ale k nějaké vzdychající paní. Prodavač je mírně vykolejený, určitě by nerad, aby bába natáhla brka zrovna teď a tady. Vchod je zatarasen ošetřujícími, tak nemůžeme obchůdek opustit. Najednou slyším tu solventní kamarádku, co nám magnetky zaplatila, jak se česky dohaduje s prodavačem, že jí špatně vydal. Vysází na pult devět SEK a že jí měl vydat deset. Domnívám se, že ještě koupila něco pro sebe a urguje špatný výdavek. Ona mele svou. Hele, nedělej, že nerozumíš, ty moc dobře rozumíš a dlužíš mi jednu SEK, měl jsi mi dát deset. Ptám se, tys něco kupovala? Ne, vaše jsem zaplatila a on mi špatně vydal a dělá hloupého. Prodavač se dovtípí, oč jí jde a vyťuká na kalkulačce 500 – 76 = 424. Dosvědčujeme, že jsme opravdu viděli, jak jí 424 vydal. Kamarádka se strašně diví, jaktože je vše v pořádku, když jí chybí jedna SEK, ale nakonec se na prodavače usměje a opouštíme prodejničku.
V dalším obchůdku se jedna rozhodne, že by koupila dvouleté vnučce tričko. Tak tam vybíráme a já pořád přehrabuju trička a najednou zjistím, že to ukazuju úplně cizí ženské a všechny mé kamarádky už jsou z obchodu venku. Neutekly moc daleko, tak je dohoním. Opět začalo krápat. Pochutnám si na párku v rohlíku a jdeme k obelisku, kde máme ve tři sraz u autobusu. Jsme dochvilní a přesně dle plánu přijíždíme k muzeu Vasa. To je loď z šestnáctého století, která se potopila ihned po vyplutí a přečkala v bahně tři stovky let. Po složitém vytažení ji rozebrali, znovu poskládali jako puzzle, sedmnáct let restaurovali a my si ji dnes můžeme prohlédnout. Ale nebudeme mít fotky. Spásný nápad, samozřejmě můj, že já mám místo na kartě a kamarádka nabitý foťák s plnou kartou, tak uděláme čenš paměťovek a zas můžu fotit. Chvilku dělám pár snímků. Na prohlížení je toho víc než dost.
Já už ale nemůžu udělat ani krok. Bolest je ukrutná a málem mám slzy v očích při každém kroku. V kinosále se podíváme na film o osudu lodi ve finštině. Naštěstí jsme už dopředu byli o lodi informováni naší průvodkyní, tak nám ani nevadí, že jim nerozumíme ani slovo. Opět dle plánu přesně odjíždíme a musíme přečkat další čtyři hodiny cesty do penzionu. Dorazíme večer v deset, vítají nás večeří. Kuchař nám uvařil místní specialitu pytt i pannu– což jsou naše francouzské brambory s volským okem a červenou řepou. Nacpaní se ženeme do postelí, únava je na každém vidět. Ale nelitujeme, opravdu jsme toho hodně viděli, i když jen k prohlídnutí Stockholmu bychom potřebovali nejméně ještě další týden.
Přečtěte si také:
Hurá na Švédy! (I).
Hurá na Švédy! (II.)
