Večer jsem se převalovala a nemohla usnout. Celé tělo bolelo. Ještě ve dvě hodiny jsem byla vzhůru, pak jsem konečně usnula. Snídaně byla posunuta až na půl devátou, ale já jsem stejně byla už od šesti vzhůru. To pak otevřu noťas a datluju, ať máte co číst.
Naši průvodci se střídají. Včera jsme byli s Bárou – dcerou majitele cestovky, dnes jsme opět jeli s jejím tátou, panem šprýmařem. Začali jsme nejbližším městečkem Jönköping. Švédové kladou největší důraz na prevenci kriminality a dávají na první místo rodinu a děti. Proto je ve Švédsku spousta hřišť, hal, sportovišť a dalších stovek možností k volnočasovým aktivitám, dle hesla, kdo si hraje, nezlobí. Jdeme se podívat do parku, kde je kromě dětských prolézaček malý vesnický skanzen. Máme domluvenu prohlídku i uvnitř, kam se vchází nízkými dveřmi, takže se samozřejmě praštím do palice. Postele jsou strašně krátké, prý se spalo v polosedě.
Vedle parku je fotbalový stadion a my se v tom horku rádi jdeme zchladit o kousek dál do haly zimního stadionu, kde se mládež honí za pukem. Pak šup do autobusu a přijíždíme ke Gränně, autobus nás veze do kopce nad město a průvodce nás láká na piknik. Myslela jsem, že si dělá švandu, ale opravdu vytáhl termosky s kávou a sušenky a piknikovali jsme. Popošli jsme kousek k místečku, kde opět byl malý skanzen, výletní restaurace a vyhlídka na druhé nejnavštěvovanější město u jezera Vättern. Vyrábí se zde cukrové špalky Polkagris. Z vyhlídky se schází po krásném dřevěném schodišti. Krásném na pohled, krutém pro moje nohy.
Skupina už je dole v městečku a já ještě stále krok co krok sestupuju po nekonečných schodech, dle cedulky dole jich údajně bylo 243, au au au. Konečně i já dorazím do výrobny cukrových špalků, kde za okýnky můžeme sledovat jejich ruční výrobu. Všichni nakupují kila sladkostí, aby přivezli originální dárek. Jedna seniorka začne naříkat, že nechala fotoaparát na vyhlídce. Pro průvodce žádný problém, někam zatelefonuje a za chvíli už víme, že foťák se našel. Ve Švédsku se totiž nekrade. Pokračujeme ke břehu jezera, které je druhým největším ve Švédsku, je 129km dlouhé, plocha 1912 km2 a hloubka až 119 m.
Čeká nás plavba žlutým trajektem na ostrov Visingsö. Vzdávám šlapání ke kamennému kostelu a volím jen malinkou procházku po dětském světě, kde je spousta lákadel od kolotoče, malých vláčků, motokár a dvojkol po minigolf. Projížďku po ostrově nabízí dlouhé vozy tažené párem poníků. Nepřijdu ani o pohled na zříceninu, tu si můžu vyfotit od restaurace, kde čekám na naše turisty. Pak přichází zlatý hřeb večera, jdeme na uzenou murénu. Je dobrá, až se nám dělají boule za ušima. Trajektem zpět na pevninu a ještě hodinku k penzionku. Celou dobu nás průvodce baví. Dovídáme se hodně o zdejším životě, zvycích, jídelníčku, výchově i politice. Je vidět, že majitel cestovky je opravdu člověk se všeobecným přehledem a ještě nám to vše dovede vtipně podat. Večer nás čeká kuřecí směs s rýží a jahodový dortíček. Hrajeme ještě chvíli karty a doléhá k nám zvuk kytary k vytvoření opravdové dovolenkové pohody.
Druhý den jsem vzhůru od šesti. Sice se ještě chvíli povaluju, ale lepší je se jít osprchovat a otevřít noťas. Dnes nás čeká výlet do Göteborgu, města studentů, zeleně a sportu. Průvodcuje náš známý šprýmař. Opět informace prokládá vtipnými glosami. Jestli to ráno vypadalo na další pěkně slunečný den, už po cestě se zamračilo. A já mám krátký rukáv a bundu v penzionu. Ale než vystoupíme u rybárny, mraky se rozplynou a je nádherně letně. Průvodce nás provází kolem pultů s rozmanitými rybami. Ryby různě upravené, rybí saláty, rybí bagety a všude typický rybí smrad. Poté jedeme do zooparku. V těchto parcích se vstupné neplatí. Sledujeme líně se povalující lachtany a pak trapem do kopečka k losům. Sotva lezu, ale statečně se vyhrabu až nahoru. Nahoře jedna zoufale hledá sestru. Různě se protelefonovávají, ale park je široký a cestiček stovky a cestu k sobě ne a ne najít, protože šipky jsou samozřejmě ve švédštině a s návštěvníky se taky nedomluví. Celá grupa hledá ztracenky a ty hledají grupu. Ufffff, i tentokrát to dobře napadlo a šťastně jsme se shledali. V autobuse vyslechneme výtky, že se máme držet pohromadě, že příště už se na nikoho nečeká. Když už je pan majitel v tom zlobení, přidá výtku, že snídaně se má sníst v jídelně a nemají se vynášet tuny chleba. Chváli toho, kdo si svačinu v kuchyni zaplatí - což dělám já. Balíček stojí šedesát českých ká a aspoň nemám ostudu.
Autobus zastavuje u přístavu. Protože já dolezu vždy všude poslední, preventivně vypouštím přesun ke Smetanovi a držím se u autobusu. Vyfotím si lodě na pobřeží Baltu, a než vypiju kafíčko od řidiče za dvacku, skupina je zpět.
Jedeme dál. Někteří mají zaplaceno do muzea Volvo, ale typický zájezd seniorů. Platili jsme to předevčírem, takže dnes už někteří neví, co si zaplatili, takže jich jde o tři více a vstupenky se musí dokupovat, asi se to dořeší u večeře. Ostatní jdou do botanické zahrady, která je sice za dvacet SEK, ale u vchodu je jen pokladnička, kam se má částka vhodit a hází to tam asi tak každý desátý. Pak se jde do muzea Univerzum. Nedostatek vstupenek se opakuje. Opět tři lidé nadbývají a všichni úpěnlivě vzpomínají, zda před dvěma dny platili vstupné 175 SEK – tak jsem z toho tumpachová, že by si někdo nezapamatoval, zda takovou částku platil?
Konečně si po opakované výzvě vzpomenou tři, že asi neplatili a vrací vstupenku, aby ji mohli dostat ti tři, kteří mají opravdu zaplaceno. Bez vstupenky se tam zkrátka nikdo nedostane, protože se vchází přes turniket a zpět úplně stejně. Podmořský svět, oddělení kosmonautiky, doba ledová, jeden neví, kam dřív koukat. Už zas sotva pletu nohama, vysvobozením je autobus a cesta zpět. Řidič nám pustil Pelíšky, to se hned líp cestuje. Po večeři ještě karty a diskuzní skupinky do půlnoci a pak už padám do postele.
Přečtěte si také:
Hurá na Švédy! (I).
Hurá na Švédy! (II.)
Hurá na Švédy (III.)
