Tento příběh se stal před více jak dvaceti lety. Na našem dvorku se tenkrát proháněli nejen slepice a kohout, ale také hejno kachen, nějaká ta husička a na louce za dvorkem se pásly ovečky a koza.
Kohout byl takový nerudný, zákeřný mrzout. Byl to výstavní kousek, jeho peří hrálo nádhernou škálou barev. Nosil se jako páv, na hlavě přímo královský hřebínek. Velice rád však útočil zezadu, kdy to člověk nejméně čekal. Stalo se, že jsem v malém odděleném prostoru pozorovala kvočnu s kuřaty, opřená o dělící plot, jak si spokojeně hrabou a skotačí. Měla jsem na sobě pouze šortky, byl krásný letní den.
V tu chvíli jsem zapomněla být ostražitá a vychutnávám si ten veselý pohled na pobíhající drobotinu. A najednou děs! Šílená bolest na lýtku pravé nohy, do kterého se mi zasekly kohoutí drápy a zobák. Do očí mi bolestí vhrkly slzy. Nebylo to poprvé, co kohout na mě zaútočil.
„No počkej, ty parchante!“ křičím výhružně. Jenže kohout se nebojí, rozčepýřený skáče pořád do mě! Ještěže jsem tam měla opřenou jakousi lopatu. Popadnu ji a začíná boj kdo z koho. Kohouta jsem zahnala, ale jako vítěz jsem si nepřipadala.
Doma si stěžuji manželovi. Nevěřícně kroutí hlavou, to není možné, na něho neútočí. Ale když teda chceš, tak ho podříznu. Je vidět, že soucítí více s kohoutem než se mnou. Je fakt, že ten kohout byl fešák. Pyšně si vykračoval po dvorku, pevně dřímaje vládu nad slepicemi plně si vědom své důležitosti.
Šel čas a kohout útočil stále jen na mě, šel po mně jak po uzeném. Už jsem na dvorek chodila jen se sukovicí. Léto se zhouplo do podzimu. Manžel v té době chodil do práce na směny. V ten památný den „D“ měl odpolední směnu. Sousedka, bydlící nad námi, hlídala asi pětiletého vnoučka. Byl to takový šikula, všude ho bylo plno a měl velmi rád, když se „strejdou“ trávil dopolední čas.
Když jsem přišla odpoledne domů z práce, našla jsem na stole v kuchyni lístek na němž stálo „Kohout je v míse ve špajzce, musíš ho dočistit, já jsem už neměl čas. Honza“. Nevěřícně kroutím hlavou a jdu do špajzky. Tam na mě koukají kohoutí nohy trčící z mísy. Co se stalo? Nedá mi to a jdu za malým Tomáškem. Věděla jsem, že bude najisto znát odpověď.
„Tomášku, nevíš proč strejda zabil kohouta? ptám se klučiny.
„To teda vím, strejda slepicím řezal na řezačce kopřivy a kohout na něj skočil a strejda si do řezačky skřípnul prst!“ odvětil mně s ustaraným pohledem Tomášek.
A já se škodolibě rozesmála a říkám si a hele padla kosa na kámen. Malý Tomášek se na mě mračil a povídá mi vyčítavě „Teto, to vůbec není hezké, že se tomu směješ. Víš, jak to strejdu bolelo! Já vím, Tomášku, že ho to bolelo, ale dokud skákal jen na mě, tak ho strejda zabít nechtěl.“ Věděla jsem, že Tomášek z holé pravdy mít trauma nebude, protože u nich doma bylo ještě větší hospodářství než u nás.
Když přišel můj muž domů z práce, tak mi řekl, že opravdu na něj nešťastný kohout skočil, aniž by to on čekal, a tak si palec přivřel do pákové řezačky kopřiv. Bolest to byla ukrutná, ale přesto jedním chvatem chytil kohouta a druhým sekerku, která tam na dvorku byla. V tu ránu byl kohout o hlavu kratší. Jenže pak musel ohřát vodu a kohouta spařit, oškubat a vykuchat. Udělal to vzorně, já už žádnou práci prakticky neměla.
V neděli jsme pak měli poprvé k obědu kohouta na víně.