Autobusy přistály na náměstí v Čachticích. Devět autobusů vyplivlo komunitu důchodců. Pánové tajně doufají, že uvidí obrazy nahých žen, umístěných na mučidlech. Řádila zde přece kdysi pověstná sadistka, Čachtická paní, Alžběta Bátoryčka. Podzemí čachtického hradu je však fikce a celý hrad je pouhá zřícenina. Zvědavost důchodců má ukojit jen návštěva místního muzea za tehdejších dvacet slovenských korun. Budova je kousek od náměstí.
Návštěvníky jako by naobíral. Taťkové a maminy, s holemi i bez. Člověk dosud pracující je zde vyjímkou. Fanouš Rendlů, šedesátník, uvědomuje si s hrůzou, jak málo se od té komunity liší. Ještě že má vedle sebe o generaci mladší spolucestující. Ti dva, on a paní inženýrka Koutecká, jezdí často spolu.
Před budovou muzea postávají asi dvě stovky žen. Žádná žádoucí. Osamělý účastník zájezdu, který by na některou z přítomných dam začal vysílat zamilované pohledy, byl by k smíchu. Dotyčná paní by si pohledů vůbec nevšimla, zcela zaujata levnou konfekcí u stánku vietnamského trhovce. Její manžel, dávno už nežárlící a na nebezpečí nereagující, hledal by očima nejbližší hospodu. Manželé této kategorie jsou si předem jisti neúspěchem dobyvatele. Jakékoliv sexuální pnutí nájezdníka, bylo by u nich chápáno jako chorobné hnutí mysli. V lepším případě by vzbudilo podezření na počátek nájezdníkova očního zákalu. Fanouš je touto komunitou zcela konsternován. Pane bože, co tady hledám!
Čachtická paní je využívána komerčně. Ve všech lokálech je umístěn její fiktivní portrét. Ve městě pěstují její kult. Šikovný podnikatel by zde mohl otevřít luxusní mučírnu. Za mírný poplatek by si tu mohl ušlápnutý manžel šlehnout rákoskou na nahý, vyšpulený zadek krasavice, umístěné na trestné lavici. Masochista by si mohl nechat dát vrazit pořádnou facku za pouhých sto slovenských korun.
Komerčně se chová i kastelán v muzeu. Nejprve si postěžuje na bordel v organizaci. Reklamní agentury prý ženou do muzea jeden autobus za druhým a on je přece také jenom člověk. Výklad tak musí být zkrácen na minimální dobu. Tento frmol ovšem nevadí prodeji jeho knihy, vědeckého to pojednání o Čachtické paní. Kniha jde na odbyt a malý synek kastelána přináší jednu fólii s knihami za druhou. Kšefty se hýbou. Chudé důchodkyně se mohou přetrhnout u prodejního stánku s knihou. Některé knížky autor ochotně podepisuje. Roztržití pánové mezitím hledají marně obrazy mučení. Při středověkém mučení musely být přece ženy při tortuře nahé a přítomná komise pečlivě hledala na každém místečku nahé krasavice znamení ďábla. Jestli se tak činili při mučení stařen, není známo. Místo toho zblblí manželé hledí do vitrín s keramikou a starobylými kachlemi.
V místnostech muzea pak probíhá falšování historie. Stěny zdobí portréty šlechticů. Jeden Maďar vedle druhého. Byly to holt Horné Uhry. Šlechta byla maďarská. Novodobí historici se ovšem snaží Maďary poslovenštit. Těžko lze také uvěřit, že Mária Terezia bola slovenská královna, kníže Svatopluk slovenský král a Alžběta Bátoryčka zemřela za vlády krále Matěje! Z historických pramenů lze dovodit, že v tom čase vládnul v těchto místech bratr císaře Rudolfa II. Matyáš. Znechucení z návštěvy muzea je navršeno, když jeden mladý člověk přináší statnému důchodci Rendlovi židli, aby se posadil.
Tento podnětný výlet do historie, to je pouze vyvrcholení fenoménu posledních let.
Jsou to reklamní zájezdy důchodců, spojené s reklamní akcí. Důchodci vyslechnou někde podnětnou přednášku, poobědvají chutný oběd. Pak nastává masírování těchto lidí profesionálními kecaly. Celý zájezd je levná záležitost. Lze tak za levný peníz navštívit mnohé pamětihodnosti a zajímavosti. Bohužel většina času je věnována reklamní akci. Skladba publika je ovšem naprosto nevhodná. Jsou zde skoro samí důchodci. Je však až s podivem, za jaké částky si tito lidé nakupují předváděné zboží. Nabídka drahého zboží je takový nesmysl, jako nabízet sbírku básní v zaplivané hospodě. A přece. Chudí důchodci si vždy něco koupí a celá akce se asi vyplatí!
Sleva! Kouzelné to slovo. Cesty za slevou se stávají sportem a jedinou životní náplní četných seniorů. Jakmile po Vítězném listopadu vypukla epidemie dobrosrdečnosti, prosadil jakýsi lidumil slevu pro seniory u Českých drah. Takovému důchodci nad sedmdesát let stačilo ve vlaku zamávat občanským průkazem a jel si osmdesát kilometrů vlakem zdarma na gulášovou polévku! Důchodce Olejníček si vůbec nekupoval uhlí. Celou zimu projezdil zdarma ve vlaku a do dvou tašek vždy něco ulovil v popelnicích. Všeobjímající náruč dobroty propustila zločince, zvýhodnila povaleče všeho druhu a zaplnila vlaky účelovými pasažéry.
Do života společnosti vstoupila reklama. Je až s podivem, jaké blbosti jsou lidi ochotni akceptovat. Platí – čím blbější reklama, tím lépe je zapamatovatelná. Jasně vedou stupidní reklamy na pivo, přesně podle zásady – co pivař, to blbec! V televizním šotu se dovíte, že vědci v Americe vynalezli sérum proti obezitě. Všechno je ve stádiu zkoušek a pomocí injekcí snad za několik let můžete zhubnout i o několik kilogramů. Po této informaci následuje reklama. Stačí si prý nalepit někam náplast a přebytečné kilogramy mizí bez jakéhokoliv přičinění! Není dávno doba, kdy reklama nabízela přípravek na bázi feromonů. To si měl chlap postříkat klopy saka a ženské se po něm měly umlátit Působilo by to jako u hmyzu, kde samička nějakého brouka něco vypustí a samečci v okolí několika kilometrů se mohou přetrhnout. Představa bezdomovce, postříkaného litrem tohoto přípravku, obleženého televizními krasavicemi byla velmi zábavná. Reklama pronikla i do sportbyznysu. Blbé heslo Kdo neskáče, není Čech se objevilo i v oficiálním šotu České televize. Naštěstí byla tato debilita korigována typickým českým vtipem. Někdo tento slogan umístil na zábradlí Nuselského mostu po zpackané kvalifikaci na mistrovství světa!
Zájezdy důchodců na reklamní akce jsou pozoruhodné. Fanouš Rendl jezdí také. Střídavě je doprovázen přítelkyní Aničkou, nebo paní inženýrkou Kouteckou. Vždy při vstupu do místnosti za účelem reklamní akce prověřuje možnost úniku. S paní inženýrkou hrají při produkci závodivé hry. Sestava důchodců je v podstatě vždy stejná. Fanouš pojmenoval toto sdružení Bratrstvo Dekanů a Hrnců. Deky a hrnce se totiž servírují vždy. Tento název zvítězil před libozvučnějším termínem Lanolín korps. Parafráze na Rommelovu armádu v Africe nevystihuje složení mužstva. Chybí mládí, lanolín však nechybí při nabídkách nikdy.
Na tyto produkce žene Fanouše zvědavost. Studuje metody vyvolávačů a profesionálních oblbovačů. Odměnou je stádnost publika a nepředvídatelnost výsledku.
,,Vsaďte se, že nic neprodají,“ obrací se Fanouš k sousedce.
,,Abyste se nedivil!“ oponuje společnice.
Osmdesátiletá babička kupuje jednu sadu a následují další. Do sálu vbíhají asistenti s krabicemi. Zvedá se les rukou. Pane bože. Ti lidé jedou na kraj světa za sto korun, aby koupili předražené zboží za tisíce. Přitom když oblbovač chodil mezi stoly a sčítal hlasy, zmenšovali se důchodci u stolů a dívali se bokem, jako by vzpomínali na vzdálené příbuzné.
A účastníci?
,,Manžel vysedává každý večer v hospodě a tak já si jezdím na takové zájezdy!“ Jak prosté.
Poslední dobou však mají agentury bordel v organizaci. Několikrát se stalo, že autobus byl přeplněn a nepřibral na posledních zastávkách řádně přihlášené lidi. Tentokrát jedeme do Loštic na Olomoucké tvarůžky.
Toho rána je autobus poloprázdný. Šofér kontroluje prezenci značně rozčilen. Fanouš s paní inženýrkou usedají hned na místo za šoférem. Tlačenice žádná, možno si vybrat kterékoliv místo. A tu Fanouš zaplesá: Národ se probouzí. Reklama dostává na frak!
Ani jedno, ani druhé. Stádo se bojí. Před dvěma dny totiž promluvil v televizi hejtman Olomouckého kraje. Varoval lidi z Olomouce a okolí před nebezpečím teroristického výbuchu. Nějaký vyděrač si chce přivydělat obvyklým způsobem. Esence důchodců se bojí, že nálož vybouchne právě pod jejich autobusem! Bojí se, že Bratrstvo Dekanů a Hrnců nezanikne přirozeným způsobem, ale působením Moravské odnože teroristické organizace Bratrstvo zdravého rozumu!
