Když jsem končila základní školu, tak nastalo pochopitelné dilema, co se mnou dál. Maminka, jako samoživitelka tří dětí, si nemohla dovolit mě dále vydržovat na střední škole. Moje starší sestra se vyučila prodavačkou potravinářského zboží, a protože ji moc chválili v práci i ve škole, bylo maminčino rozhodnutí jednoznačné… půjdeš tam také… ale na 5 let – vyučení s maturitou.
Já chtěla na kadeřnici, chtěla jsem vytvářet krásu, pomáhat ke kráse jiným a hlavně si hodně vydělávat. Kadeřnice si totiž v té době vydělávaly mnoho peněz na diškrécích. Nevím, jak je to dnes, moc tam nechodím. No musím tedy přiznat, že těch celých 5 let na škole, bylo mých opravdu nejkrásnějších. Jako asi u většiny lidí…i když moc času na zábavu nezbývalo, přesto se našel. Ráno na šestou hodinu do krámu a ve dvanáct hodin přesun do školy do osmnácti hodin a druhý týden obráceně, ráno do školy a odpoledne do krámu. No a po nocích se předpokládalo psaní úkolů a učení…. Cha cha cha….a přesto se stihlo ještě i randit, chodit do kina i do bárů….a na tancovačky - tedy na diskotéky a na odpolední čaje o víkendech, třeba do Lucerny a také šití nových modelů, abychom byly - IN.
No, ale nyní jsem se chtěla zaměřit na samotné prodávání /rozhodně se ještě nejednalo o pouhé podávání zboží, jak je tomu nyní/. Musím se přiznat, že nejvíce se mi líbilo za pultem ve velkém lahůdkářství, které mělo ještě samostatnou prodejnu cukrárny a pečiva. Já byla přidělena do prodejny cukrárny, s vlastní výrobou cukrářských výrobků, zmrzliny i různých ovocných pohárů se šlehačkou. Cukrárna fungovala i jako ovocný bar s několika stolečky a židličkami a s podáváním snídaní, tedy teplého kakaa a mléka a s výrobou smaženek.
Protože nám naše pí. mistrová neustále vštěpovala, že taková prodavačka je také něco jako herečka, a že právě ona je ta, která prodává příslušné zboží, tak jsem se i já moc snažila zaujmout všechny své zákazníky nejen prodávanými lahůdkami ale i svým úsměvem a dobrou náladou, což v 16ti letech nebyl pro mne žádný problém. Musím také přiznat, že téměř každý druhý pán, který si u mne kupoval snídani, neopomněl si koupit také jahody se šlehačkou, které mi pak věnoval. Dovedete si jistě představit, jak bych po nějakém čase po takových porcích vypadala, a tak jsem si penízky za tyto poháry pečlivě střádala a brala jsem to jako takové díško své práce. Bylo to od nich opravdu velmi velmi milé. Nejraději jsem však měla, když jsem byla při své odpolední směně v létě přidělena na prodávání zmrzliny. Vršila jsem na sebe kopečky nejrůznějších chutí zmrzliny. Dojemné bylo, když stál ve frontě nějaký mrňousek, žmoulal ve svých malých prstících pár mincí a zíral upřeně na mnou vrstvené zmrzlinové kopečky do kornoutků. A většinou, když přišly na řadu, tak si nemohly z té různorodé nabídky vybrat a já bych jim nejraději dala od každé alespoň jeden kopeček, což jsem často i dělala, a tak mé vydělané penízky na jahodových pohárech končily často právě v těchto kopečcích zmrzlinek navíc.
Ale měla jsem moc ráda i období vánoc. To, když bylo ráno ještě zavřeno, venku byla ještě tma a my připravovali lahůdkové zboží na pulty, různé saláty, salámy a chlebíčky, dorty a ovocné poháry se šlehačkou. Ale nejkrásnější byla právě chvíle, kdy bylo vše již přichystáno na pultech i ve vitrínách, v prodejně bylo ještě přítmí a ticho, a ve spoře osvětlené výloze se třpytily vánoční koule a řetězy a za ní ve tmě padal bílý sníh. Občas projela osvětlená tramvaj a občas prošel okolo zachumlaný a posněžený chodec. Byla to taková poklidná předzvěst probouzejícího se dne, kdy ještě netušíte, co vám přinese a jenom vychutnáváte tu atmosféru klidu přicházejících vánoc.
A bylo to právě v tomto krásném předvánočním čase, kdy mne při odpolední směně v cukrárně odvolal pan vedoucí, že prý mám jít vypomoci do prodejny pečiva. Původně tam bývala stará paní prodavačka, které se neudělalo dobře a prodejna byla úplně plná lidí toužících po pečivu. Když jsem tam tedy nastoupila, byl tam za pultem připraven již můj spolužák Jindřich, který do té doby fungoval převážně ve skladu. Ohromila mne opravdu veliká fronta lidí, která zabírala celou prodejnu a ještě se táhla i před prodejnou. Pan vedoucí nám mladým elévům řekl jenom, že když prodáme úplně všechno zboží, máme u něj velkého panáka. No, my jsme na sebe s Jindřichem mrkli, a řekli si jenom – tak to berem … a opravdu jsme to vzali jako velkou výzvu. A roztočili jsme opravdu snad ten nejrychlejší kolotoč, který znám.
Lítali jsem za pultem jako dvě fretky a při tom ještě nezapomněli žertovat se zákazníky o volbě toho pravého chleba a nebo počtu rohlíků a housek. Hroutili jsme se jenom při dalším doplňování pečiva do rychle se prázdnících košů na pečivo panem vedoucím, který nás s velkým zájmem za závěsem rádoby tajně pozoroval. Při každém takovém doplnění jsme s Jindrou ještě zvýšili své tempo tak, že jsme zakopávali jeden o druhého…. A myslím, že se našim úsilím začali bavit i zákazníci. Přišlo mi podezřelé, že kolem páté hodiny, když se opět začali zcela vyprazdňovat koše na pečivo i regály s chlebem a pan vedoucí je již nedoplňoval….když však zely prázdnotou zcela, obořili jsme se oba s Jindrou na pana vedoucího… kde že je zboží???? A on se jenom smál a smál, že už vůbec nic nezbylo…. A podával nám ne dva panáky ale celou lahev fernetu.
Oznámili jsme tedy zbývajícím zákazníkům, že zboží již došlo a že tedy není co prodávat, zatáhli jsme roletu a otevřeli svůj fernet. Tehdy jsem opravdu poprvé v životě ochutnala tuto hořkou lihovinu, ale bylo to sladké vítězství…