Blížil se víkend a tím i příjezd mé dcery. Přemýšlela jsem, kam se spolu podíváme, jako vždy, když přijede, aby viděla něco z tohoto kraje a tak jsme se vydaly na výlet do Ústí nad Labem, abychom navštívili Větruši, kde ještě nebyla. Větruše se nachází od nádraží na protější straně Labe a dá se k ní vyjet i lanovkou. Lanovka byla vybudována v roce 2010 a je to nejdelší visutá lanová dráha bez samostatně stojících podpěr v Čechách.
Výletní restaurace Větruše je oblíbené výletní místo nejen pro Ústečany, ale i pro turisty z jiných míst. Tato vyhlídková restaurace z přelomu 19. a 20. století stojí na skalnatém ostrohu nad řekou Labe pod Soudným vrchem. Nedávno byla zrenovovaná (pár lety) a byl k ní přistavěn hotel. Restauraci vévodí 30m vysoká vyhlídková věž, která slouží jako rozhledna, odkud je nádherný pohled na okolní krajinu. Taktéž z terasy u restaurace se můžete kochat pohledem na řeku Labe, Mariánskou skálu, kde se nachází na jejím vrcholu ZOO, na Mariánský most, také na Střekov, kde zahlédnete v ohybu Labe vypínat se do nebeských výšin nad řekou hrad Lobkovitzů, jimž byl navrácen, ale je přístupný návštěvníkům.
V restauraci Větruše můžete pojíst i popít nejen vevnitř, ale i venku.
Z druhé strany po 500 metrech můžete dojít k místu bývalého popraviště, které pochází z r. 1543. Je to vyvýšená kruhová stavba, na kterou lze vystoupat po pár schodech a zkusit si také položit hlavu na špalek, abyste se vcítili do kdysi dávného nitra odsouzence…, no řeknu vám, nic moc…
U zámečku se také nachází zrcadlové bludiště – a nejen to, ale i bludiště, vytvořené ze zelených tújí, kde můžete opravdu hezky zabloudit…Zkrátka o zábavu výstupem ať pěšky, nebo lanovkou na Větruši si užijete hezký výlet.
Z Větruše se můžete vydat dál po turistickém značení k Vaňovskému vodopádu, nebo se mu také říká Vrkočský, podle skály, která se nachází pod ním u silnice v části Vaňov a jejímž středem prochází tzv. vrkoč, od níž se můžete zase vydat obráceným směrem k vodopádu a dojdete k zámečku Větruše. Zkrátka v Ústí nad Labem je mnoho variant, kam se vydat na výlet…
My jsme nasedly na lanovku, která nás dopravila v cuku-letu na vrchol, prostředkem jsme zase míjely lanovku, která jela dolů. Na terase jsme se pokochaly nádhernými výhledy, a protože bylo horko, daly jsme si pořádnou porci zmrzliny a malé pivko. Poté jsme zamířily k místu popraviště, odkud byl zas výhled na jinou část Ústí n/L. Od popraviště jsme zamířily k bludišti, kde se dcera málem ztratila v zeleném objetí tújí, neboť já s ní nešla. Čekala jsem na lavičce a nemohla se jí dočkat…po jejím objevení jsme se šly pokochat na naše různě komicky vytvarované postavy v zrcadlovém bludišti. Ještě jsme také vystoupaly k rozhledně ve věži v restauraci, abychom shlédly celé Ústí nad Labem kolem dokola…
Odtud jsme zamířily k vaňovskému vodopádu. Cestou jsme míjely památník na zakladatele turistického spolku Karla Eichlera. Postupovaly jsme stále do vrchu, ale bohužel nějak jsme přehlédly správnou značku a vydaly se po červené, které tam nevedla. Musely jsme se kus vrátit a přejít na zelenou.
Šly jsme okolo zahrady, kde bylo upozornění, že se zde chovají včely a mě došlo, když jsem tudy kdysi šla s mojí partou turistů, že tu měla být kozí farma, ale jistá jsem si nebyla. Na zahradě u chatky seděla paní s nějakou prací a tak jsem se jí zeptala, zda je to tak dosud. Bylo! A protože bylo horko a pot se ze mě jen řinul, a tím pádem i chuť se svlažit, nelenila jsem a zeptala se, zda nemá pivko, že bychom ho zaplatily. Zkrátka říkám, že líná huba, je holé neštěstí…Paní byla vstřícná, pivo nám donesla a tak jsme si svlažily hrdla. Pivo tedy v tom výstupu do vrchu bodlo…A nejen že byla vstřícná nám vyhovět, ale pozvala nás taky dál do zahrady a provedla nás, jak tady hospodaří, aniž bychom o to požádaly. Asi jsme jí padly do oka. Co my tam všechno viděly… měla snad od zeleniny, nasázeného různého koření, po ovoce všechny druhy, které se tu dají pěstovat. A nejen to, ale i ty kozy, králíky, slepice a včely! A také vyrábí kozí sýry a prodává…A jak nám později vyprávěla, neboť nás pozvala ke stolu venku na zahradě a udělala kafíčko, žije tu skoro 35 let, ač má byt na Střekově, tak žije z úrody, kterou ji zahrada dává, a zvířata svým dílem k tomu ještě přispějí.
Zkrátka to shrnu, k Vaňovskému vodopádu jsme se již nedostaly, protože nebylo možné se od ní jen tak lehce utrhnout. Paní byla taky ráda, že si má s kým popovídat a svěřit se, jak tady žije. Taky nám řekla, že jsou výhledy po cestě k Vaňovskému vodopádu již značně zarostlé a vidět se dá jen snad z jednoho místa na hrad, řeku a okolí. To mě zamrzelo, protože když jsme tudy šly naposled, byly výhledy úžasné. Musely jsme se každou chvíli zastavovat a rozhlížet po okolí, jak odtud bylo vidět na Labe, hrad Střekov a okolní vrchy, které nás dlouhou dobu provázely. Chtělo by to tam prosekat, aby turisti z výšlapu něco měli a nešli jak soumaři jen k vodopádu a taky viděli do okolí.
Musely jsme se rozloučit, u paní jsme si objednala kozí sýry s určitým termínem a obrátily jsme se na cestu zpět. Byly to moc hezky prožité chvíle, i když jsme nedorazily k vytčenému cíli. Po sestoupení k Větruši jsme si daly ještě znovu pivko a zmrzlinu a čekaly v dlouhé řadě lidí na lanovku. Počasí bylo nádherné a tak „vytáhlo“ spoustu výletníků ven…
Den se nám vydařil a my se vrátily spokojeně domů.
