Tak jsem se vrátila. Ptáte se, kam? Před 10 lety jsme bydleli v Chatě pod Studničnou. Bylo nám tam moc hezky. Proč to nezkusit znovu? A hlavně - pokusit se pokořit Sněžku, se silami o 10 let slabšími. Povede se mi to?
Vyrážím se synem v pátek odpoledne z Havlíčkova Brodu - směr Pec pod Sněžkou a po telefonické domluvě - ubytování na stejné chatě. Jaké to tam bude? Přijíždíme do Pece, auto na parkoviště a hurá obejít centrum, nafotit, co se dá, dokud je hezky, a zajet se ubytovat. Musíme přes velké parkoviště, to si pamatuji, ale tohle tu nebylo, snad jedeme dobře. Pro jistotu volám do chaty. Ano, je to tady, musíte podjet lanovku a pak zákazem vjezdu. Ještě velmi prudký, ale krátký kopeček a už se otevírá les a za malým paloučkem je naše ubytování. Jako před lety.
Vcházíme a než stačíme zavřít dveře zevnitř, už nás vítá a zdraví pan domácí. Pojďte se ubytovat, papírování necháme až na poslední den.
Ráno je počasí takové nijaké. No, uvidíme, co bude. Po vydatné snídani vyrážíme. Ještě rada pana domácího, kudy jít, a přání šťastné cesty. Vezmeme to Obřím dolem. "Je to sice dál, ale...“
Chtěla jsem to, tak to mám! Uf. Nebude to procházka růžovým sadem. Začátek byl mírný, ale čím dál, tím strměji. Jak jinak, vždyť jdu nahoru. Vždyť mohu odpočívat. Došli jsme až na polské území. Kolem vřesoviště a "Zadupané tundry“. A to už na nás "volá“ vrchol Sněžky. A teď kudy? Doprava je cesta kratší, ale velmi strmá. Doleva delší a pohodlnější. Co myslíte, kudy...., no, šla jsem kratší. Už v polovině mi bylo jasné, že jsem to přepískla, ale nevzdám to! Odpočinků bylo víc než dost, ale došla jsemk svému cíli.
Nová poštovna, nezbytné turistické razítko do notýsku s vizitkou, posilnit se, pokoukat na polskou stranu a hurá nazpět přes Růžohorky. Tam je také stanice lanovky. Pokud dojdou síly, svezu se až do Pece. Chodníčky na i ze Sněžky jsou opravené, ale myslím, že to nebylo šťastné řešení. Schodky nejsou do kroku a místy dost vysoké. I kolemjdoucí kritizují tyto úpravy cestiček. Strmé klesání. K Růžohorkám - cesta daleká. Nad hlavami jezdí lanovka oběma směry. Po pěšinkách chodí mnoho turistů s dětmi a mnozí mají i čtyřnohé kamarády. Ještě kolem hřbitova odpadků, stanice lanovky a jsme blizoučko svému cíli. V Růžohorkách malé občerstvení a pak už to snad dám. Nebyla nejjednodušší, ta cesta zpátky, ale došla jsem. Sprcha před večeří a po večeři hned do pelíšku. Ani mi nevadilo, že celou noc pršelo, jen se lilo. I ráno prší. Uf, jsem, jako když mi někdo natluče. No co, mám, co jsem chtěla, ale ten pocit, že jsem došla - sice za delší čas, než je v informačních materiálech, výhledy, které byly často zastřeny mlhavým oparem, a pocit, že ještě nepatřím do starého železa, ten určitě stál za to.
Pokec se známým panem domácím, připomenutí lidí, kteří sem jezdili a už nejsou mezi námi, výborná domácí kuchyně, paní domácí s borůvkovým koláčem. Mňam, stále výborný jako tenkrát. Moc ráda se po nějakém čase zase vrátím. Při vyrovnání účtu ještě sleva za ubytování na kartu KČT.
Cestou domů jsme ještě stihli, sice v mírném dešti, Lázně Bohdaneč a rozhlednu Barborku. A to je konec našeho víkendu.
Fota snad přiblíží, jak bylo. Nemohla jsem vybrat, které sem dát. Jen nějaké? To by nebylo celé. Tak mne, prosím, nekamenujte. Děkuji. Projděte si moji trasu a vězte, není to tak složité, jak se leckdy zdá.
