Letošní cestu do Alp jsme posunuli oproti loňskému roku o týden dozadu a vyplatilo se. V Chamonix sice ještě v den příjezdu pršelo, další den však svítilo sluníčko, a tak to trvalo celý týden. Městečko má stálých 9 tisíc obyvatel, ale vzhledem k turistickému ruchu se počet lidí několikrát násobí, podobně jako ve švýcarském Zermattu. Navíc v době od 23. 8. - 28. 8. zde probíhal nejmedializovanější ultratrail Evropy, oběh masivu Mont-Blancu, takže davy lidí jako na pražském Václaváku.
Kemp, kousíček od středu města, má poměrně velkou kapacitu a majitel se staral vzorně o čistotu a pořádek. Dbal, aby nikdo nerušil hlukem ostatní. V půl desáté večer musel být klid. Neustále kontroloval toalety a sprchy, což bylo někdy nepříjemné, zvlášť, když chyběly v záchodových kabinkách štětky a koše. Mně se např. dvakrát stalo, že ihned poté, co jsem vylezla z kabinky, nastoupila úklidová četa s kýblem, hadrem a záchodovou štětkou.
Přímo vedle nás stál stan Jihokorejců, kteří úspěšně absolvovali výstup na Mont Blanc a následující dny relaxovali. V kempu se snad nacházeli zástupci všech existujících států, hodně i Čechů a Slováků.
První den po příjezdu jsme se chtěli trochu rozcvičit, a tak jsme se s Petrem dohodli, že zkusíme výstup na horu de Prévend (2525 m). Nastoupili jsme na zkratku přímo pod lanovkou a kráčeli kolmo vzhůru. Nebyl to zrovna nejšťastnější nápad, jen do mezistanice Planpraz (1 995 m) činilo převýšení na necelých třech kilometrech téměř tisíc metrů při sklonu čtyřiceti stupňů! Na hoře Prévend bylo zajímavé pozorovat rozmanitost návštěvníků. Chodili tam horolezci, paraglidisté, turisté s batohy, ale také dámy s načesanými hlavami na podpatcích a perlami kolem krku. Některé, aby vypadaly sportovněji, si místo lodiček nazuly jakési barevné švindltrekovky a do rukou uchopily trekové hůlky. Obešly spokojeně vyhlídkovou terasu a sjely lanovkou zpět dolů.
V pondělí odpoledne jsme se vydali do infocentra zkontrolovat předpověď počasí a zeptat se na laviny. Necelý týden před námi hlavní cestou na Mont Blanc zahynula pod lavinou tříčlenná skupina s horských vůdcem. Paní v infocentru na nás vytřeštila oči a podivila se: "Laviny? U nás? Kdepak, vždyť tam chodí hromada lidí." V zápětí dodala: "Hlavně nesmíte dělat pod sérakami moc velké zastávky."
Nevěděli jsme, zda ví o tragické události nebo nás nechtěla děsit. Pak jsme si šli koupit jízdenky na ráno, abychom vyjeli první lanovkou na Aiquille du Midi (3842m), jinak by byl náš výstup z časových důvodů ohrožen. Před pokladnami se totiž táhne neustále několikasetmetrová fronta. U pokladny diskutoval dlouhou dobu Japonec nebo Číňan, uměl špatně anglicky, pokladní se s ním nemohla dohodnout. My jsme pochopili, že v mezistanici Plan de l' Aiguille (2 310 m) chce přejet do Itálie a odtud pokračovat dál do Milána. Pokladní pořád nechápala a nechápala ani nás, proč kupujeme jízdenky dopředu, když lanovka jezdí celý den.
Následující den ráno jsem vyjeli na Aiguille du Midi, Petr se však necítil dobře a zůstal tam. My ostatní jsme nazuli mačky, navázali se, otevřeli symbolickou branku a vstoupili na ledovec. Měli jsme strach, jelikož jsme museli na začátku nerozchození klesat po úzkém hřebínku třista výškových metrů. A pak se šlo po platíčku, dále se pokračovalo vzhůru, místy se lezlo po čtyřech. Cestu nám protínalo několik trhlin a všude kromě plata hrozilo velké nebezpečí pádu. Pod vrcholkem jsem si ještě odtraverzovala cepínem (protože jsem byla nejlehčí) po ledu několik metrů ke skalnaté hromádce, abych nabrala do batohu kamenné suvenýry. Nebyl to příjemný pocit, s bídou jsem se udržela na ledě.
Obávala jsem se zpáteční cesty, ale kupodivu až na vyčerpávající závěr po úzkém hřebínku k lanovce se mi šlo nádherně. Myslela jsem, že budu celou cestu padat, a přitom jsem přistála na zadnici jen jednou, a to díky tomu, že se mi zatrhla mačka za nohavici. Ačkoliv se mnohým může zdát, že tato čtyřtisícovka byla poměrně jednoduchá, pro mě byla těžká. Dýchání v pohodě, zato stoupání! Přes tisíc výškových metrů a sklon třicet až čtyřicet stupňů. U lanovky nás nadšeně vítal dav Japonců, kteří vyjeli nahoru, stáli u branky a povzbuzovali nás. Se zájmem sledovali, jak sundaváme mačky, smotáváme lana, a fotili si nás coby atrakci.