Ujetý vlak nás přece nerozhází
Naše dvě tulačky pokračovaly z Lisabonu do Porta po kolejích. Již dříve byly rozhodnuty, že trasu dlouhou přes 320 km si rozdělí a cestou se zastaví ještě ve Fatimě a potom ve městě Coimbra. Jarka předem po internetu objednala jízdenky s povinnými místenkami ze stanice Oriente. Na místě zjistily, že tato víceposchoďová stanice byla mnohem rozlehlejší, než předpokládaly. Z metra vyjely po několika eskalátorech a ocitly se v nádražní hale. Ovšem jako naschvál, na té nejvzdálenější straně od potřebného nástupiště. Ačkoliv ochotný zřízenec dráhy je dovedl až na správné místo, tak ranní vlak, kterým měly odjíždět z Lisabonu, jim ukázal již jen vzdalující se koncová světla. Druhý den nezačal vesele a Jarku to mrzelo.
Eva povzbudivě řekla: „Včerejšek dopadl dobře, tak přece se dnes nenecháme rozhodit nějakým ujetým vlakem.“ „To máš sice pravdu, ale splnění našeho programu je ohroženo“, sklesle odpověděla Jarka. Společně se pak postavily k okénku, kde se prodávaly jízdenky. Potřebovaly vyměnit místenky pro čas odjezdu na nejbližší možný spoj. Nastal problém. Příští vlak vůbec neměl zastávku ve stanici Fatima. Nejdříve tam měl jet přibližně až za dvě a půl hodiny. Sen o návštěvě celosvětově proslulého katolického poutního místa, kde je před známou bazilikou údajně mnohem větší náměstí, než před Svatopetrským chrámem ve Vatikánu, se rozplýval. Bylo jim jasné, že na ten spoj nemohou čekat, protože by nestihly plánovanou Coimbru. Nastalo rychlé rozhodnutí. Návštěvu Fatimy pro tentokrát oželely a vyměnily místenky za nové do Coimbry. Tam odjížděl jejich další vlak již za necelou hodinu.
Překvapilo je, jakou rychlostí uháněl. Displeje ve vagonech ukazovaly název příští zastávky a průběžně se znázorňoval i údaj o rychlosti jízdy. Naskakovala čísla okolo 250 km/hod. I v tom fofru vnímaly zajímavou krajinu s ovocnými sady, olivovými háji, vinicemi, rýžovými políčky a vzdálenými horami, které se míhaly za okny. Přemohla je časem únava a bezstarostně usnuly. Jarka se probudila, když se do vagónu z obou stran doslova valilo větší množství lidí. Naklonila se, aby viděla název stanice. Když to přečetla, polil ji pot. Rychle žďuchla do Evy se slovy: „vzbuď se, okamžitě vystupujeme“. Pro jistotu se ještě honem zeptala souseda, zda je to už opravdu Coimbra. Ano, je. Džentlmensky vzal Jarčin větší kufr a snažil se prodírat seniorkám cestu ven. Ale než se s náhodným portugalským pomocníkem protlačili z poloviny vagónu mezi nově nastupujícími až k východu, tak automatika cvaknutím právě uzavřela dveře a vlak se dal znovu do pohybu.
Jarka: „Tak, to jsme to vymňoukly! Teď už můžeme zapomenout i na Coimbru. Panebože, jak se mně to mohlo stát – usnout ve vlaku? Neuvidíme ani Fatimu, ani Coimbru.Tuto chybu už nestihnu napravit! Proč jsem najednou tak unavená, snad i vyčerpaná? “
Eva: „To nic, to bude dobrý, ale to víš, už nejsme žádné mladice! Nemáš ponětí, kdy a kde ten rychlík teď staví?“
Jarka: „Ne, ale mám to napsaný, podívám se. Tak, jmenuje se to Aveiro a vlak by tam měl dorazit asi za 25 minut.“
Eva: „V každém případě tam musíme vystoupit a pak máme dvě možnosti. Buď si koupíme další lístek zpátky do té Coimbry, pokud něco brzy pojede. Nebo zůstaneme tady v tom Aveiru. Snad by se nám mělo podařit na druhý pokus konečně vystoupit z vlaku – teď už nebudeme spát, viď?! Je Ti dobře?“
Jarka: „Ano, to si piš, že tady v tom Aveiru vystoupíme. (Ovšem "vejrat" v Aveiru můžeme pak taky. Ten název k tomu vybízí.) Snad se někde dozvíme, co je tu zajímavého. Jsi tedy taky pro improvizovanou náhražku místo proslulé Coimbry?“
Eva: „Jasně, všechno zlé je pro něco dobré. Netrap se tím, možná i tady objevíme nějaké krásy.“
Vlak zastavil. Hned jako první z něho vystoupily ony dvě. Podchod, chodba k východu a pak už Jarka měla halucinace – aspoň si to myslela. „Evo, vidíš tam na konci taky krávu?“, optala se. „Kráva na nádraží? Co by tady dělala?“, opáčila Eva. „Tak to už je se mnou špatné“, prohodila nahlas Jarka. V tom se Eva rozesmála: „Fakt, ona tam je, a ty nemáš žádné halucinace“. Byla sice jen plechová, ale z dálky vypadala jako živá. „S ní mě musíš vyfotit“, žadonila dětinsky Jarka. Cvak, hotovo. S krávou se den zdál být hned veselejší.
Vedle nádraží spatřily budovu obloženou modře malovanými kachlemi. Vykazovala zchátralý stav, ale představily si, jaká krása to musela být, když byla nová. Obě dosud jen četly o tomto specifickém portugalském prvku zkrášlování domů kachlemi uvnitř i zvenčí. Teď to viděly na vlastní oči. Později měly příležitost spatřit mnoho podobně zdobených objektů i v dalších městech. Pro tyto malované obkládačky mají Portugalci libozvučný výraz „azulejos“.
O pár metrů dál doslova zářila nově opravená fasáda nádherného secesního domu s kavárnou. Na zastávce stál moderní, ale prázdný turistický vláček a tabule s informacemi o městě. Ukázalo se, že by toho zde bylo k objevování mnohem více, než si myslely. Dříve bylo Aveiro významným námořním přístavem. Město bohatlo z obchodu se solí a z prodeje ryb. V 16. století celou oblast postihla mimořádně silná bouře, která způsobila oddělení města od oceánu obrovskou navátou dunou. Teprve na počátku 19. století došlo opět nečekanými přírodními vlivy k vytvoření dlouhé laguny. Po ní nyní barevné lodičky vozí turisty podobně jako po kanálech v italských Benátkách.
„Vidíš, neplánovaný program bývá ten nejlepší“ prohodila Eva. „Ano, kdybychom v Coimbře nezaspaly, nikdy bychom toto půvabné městečko neuviděly. Tak pojď, je čas na oběd, jdeme tam naproti, ať máme výhled do hezké ulice“, radostně vyřkla pozvání Jarka. Do odjezdu jejich správného vlaku do Porta zbývalo ještě přes hodinu času. Po obědě už vlak v pohodě stihly a odpoledne šťastně dojely do druhého největšího portugalského města jménem Porto.
Pokračování vyjde ve 3. díle s názvem „Do Porta nejen za Portským vínem“.
(Komu unikl začátek, může najít 1. díl zde).
