Tancovačka
Ilustrační foto: autorka

Tancovačka

18. 9. 2016

S Františkem jsme se seznámili na Mikuláše. Byl jako z filmu z 20. let minulého století. Ani né tak svým zjevem, jako svým chováním. Bylo to docela zajímavé a hlavně dosti nevšední. Byl to prostě nonšalantní elegán.  Scházeli jsme  každou volnou chvilku. Zval mne na večeře a na procházky Prahou. Byl o 8 let starší.  Tedy pro mne již jiná generace. Jednou mi navrhl, že prý má chalupu někde na Rakovnicku a že je tam vesnická tancovačka – ať prý jedu s ním. Ale já již uvažovala o tom, že se s ním rozejdu. Zdálo se mi, že nemáme mnoho společného. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem souhlasila. Věděla jsem, že ho svým rozhodnutím velmi raním, a tak jsem si řekla, že vesnická tancovačka mu pomůže jeho zármutek překonat.  Ještě chvíli jsme se bavili o zvolené garderobě a shodli jsme se na zelené. On prý má tmavozelený oblek a já měla světle zelené – hráškové šaty z Tuzexu. Byly velmi široké, ale přesto přiléhavé. 

Jeli jsme autobusem asi tak 1,5 až 2 hodiny. Připadalo mi to jako věčnost. No konečně jsme přijeli do stanice, kde jsme vystoupili. Byla tam hospoda, kam jsme hned zavítali na grog. František mi objednával další a další grogy, až jsem pojala podezření – prý že to budu potřebovat. K jeho chalupě to totiž bylo ještě asi 5 km pěšky lesem.  No cesta to byla opravdu strastiplná, alespoň pro mne.  Brodili jsme se vysokánskými závějemi sněhu. Asi tak po třech kilometrech cesty, jsem začala pochybovat o svém do té doby snad zdravém rozumu. Jsem – nevím kde, v lese, s člověkem, kterého téměř neznám, a všude okolo jenom hrobové ticho a plno sněhu. Kdyby mě tady teď zamordoval, tak mne najdou snad až někdy na jaře, a to ještě budu mít štěstí, když mne nesežere lesní zvěř. Začalo se stmívat a já propadala stále větší a větší panice. Holt když jsem pitomá, tak si to teď vypiju až do dna.  Františkovi bych se neubránila, byl to pěkný pořízek. A tak jsem se začala jenom smiřovat se svým neodvratným osudem. A začala jsem v duchu hodnotit svůj dosavadní život. No užila jsem si, to tedy ano, a teď je již konec, v mých 26ti letech ?…. Ale to né !  Já se chci ještě také vdát a mít rodinu a děti !  Všichni andělé, buďte prosím se mnou, ať tuhle cestu přežiju! 

No konečně v dáli zablikala světýlka nějaké vesničky. Hurá, jsem zachráněna – civilizace je na dohled. Stanuli jsme před velkým domem z opuky. František vyndal klíče a zval mne dál. No, pokud mne nezamordoval v lese, tak tady jsem snad již v bezpečí.  V chalupě byla veliká zima. No opuka a nevytápěná. Zatopil v krbu a uvařil svařák.  Tak teď nebo nikdy – dodávala jsem si odvahy, abych měla již tu nepříjemnou záležitost za sebou.  Seděli jsme v obývací místnosti u krbu a já mu sdělila své sladké tajemství. Tedy, že jsem jela s ním jenom proto, abych mu řekla,  že je mezi námi konec . Nevím již, jak moc jsem tuto svou repliku rozváděla, ale účinek byl ten, že se František beze slova sebral a odešel. No, tak teď jsem tomu tedy dala fakt korunu.  Takže jsem nevím kde, a ani nevím pořádně s kým – vlastně asi úplně sama v nějaké cizí chalupě.  Zírala jsem asi tak 20 minut do ohně, velmi příjemně hřál, nebo že by ten alkohol? Asi obojí. Usnula jsem. Další nerozvážnost. Venku byla již úplná tma, když se rozletěly dveře a mezi nimi stál František… měl zarudlé oči, ale přesto mi s radostným úsměvem sdělil, že bere na vědomí vše, co jsem mu řekla, ale přijeli jsme přeci na vesnickou zábavu tak půjdeme tančit, no né?

Převlékli jsme se tedy do slavnostního a vydali se k místnímu kulturáku. Po cestě se scházeli již místní obyvatelé a úplně všichni Františka velmi uctivě zdravili, jako kdyby přijel nějaký kníže pán.

Musím tedy uznat, že František byl opravdu excelentní tanečník. Prý to dotáhl až do speciálek. To já se svými základními tanečními kurzy jsem  se mu nemohla vůbec rovnat. Ale když vás vede takový mistr, tak to jde úplně samo a někde mezi valčíkem a waltzem jsem se do něho opravdu zamilovala. Na Tři krále mne požádal o ruku.  Máme spolu dvě chytré děti a prožili jsme spolu opravdu 10 nádherných let. Potom zemřel na infarkt.

Nikoho jiného jsem si již nenašla a ani nehledala. František byl jenom jeden. Vychovala jsem naše děti sama, oba mají vysokou školu, svůj byt a své stálé partnery. Bydlíme všichni nedaleko od sebe. Scházíme se ale velmi často, hlavně na chaloupce. 

 

Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 14 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Tento týden končí dne 17. listopadu, tedy v Den boje za svobodu a demokracii a Mezinárodní den studentstva. A to bude také téma vědomostního kvízu tohoto týdne.