Jednoho dne jsem přišel z práce a najednou zvonil mobil. Kdo to zas otravuje, pomyslel jsem si a jukl na číslo volajícího. Hele Petra, moje nová kamarádka přes seznamku, copak se děje?
"Ahoj Romčo, co děláš?“ zašveholil její hlásek do mého ucha. No co dělám, povídám si po telefonu s tebou, a raději bych na živo někde při mlsce, co ty na to, zlato“, odpověděl jsem střelhbitě a jako odpověď jsem dostal ještě rychlejší odpověď. ANO. Domluvili jsme si místo, oba jsme věděli o jedné malé restauraci s příjemným posezením na venkovní zahrádce, a nic nám nebránilo se v určenou hodinu sejít.
Petra přišla, sice trošku pozdě, ale přišla, a to se cení. Zasedli jsme, a brebentili jsme o všem možným. Čas letěl jak voda, a najednou, kde se vzal, tu se vzal, u stolu se zastavil chlap a pozdravil Petru i mě.
„Ahoj Péťo, jak se vede?“ zahlaholil neznámý.
„Jé, ahoj Kájo,“ odpověděla Petra. Kája byl její dlouholetý soused z baráku.
„Můžu si přisednout?“ zeptal se mě nový známý Karel.
„Ale jo,“ odpověděl jsem, ač nerad. Z Káji se záhy vyklubal prima společník. Prdlej jako já, stejný názor na svět a i on hledal po netu tu správnou babu jako já. A taky nemohl najít. Seděli jsme tam ve třech a drbali a drbali. Rozloučili jsme se, vyměnili jsme si s Karlíkem kontakty – ať se ozve, že ho rád uvidím. Petra odjela busem, já si to valil domů přetláskaný dortem, kávou, nealko pitím, a doma jsem do pelechu padl stylem… no comment.
Hned druhý den mi Karel zavolal.
„Čau Romčo, pozdravuje tě Péťula a byl bych moc rád, kdybychom se my dva poznali víc.“
„Vo co gou,“ řekl jsem.
„Ale potřebuji tak nějak poradit,“ šeptl do mobilku.
„V čem poradit?“ zeptal jsem se.
„BABA,“ odpověděl. Víc mi nemusel říkat.
„Ale jo. Klidně se sejdeme na zastávce metra, nebo třeba u koně?“
„Tak jo.“
„Pod ocasem?“
„Jo, pod ním.“
Přijel jsem ke koni na Václavák a napadlo mne hmmm, pod ocasem, ale kdo tam asi tak vyleze? Zase ta moje provokace. Karlík dovalil a šli jsme si sednout.
On ten šikula sbalil na netu babu, a sice až od Brna. Psali si, poslali si fotky, SMS, ale nějak ne a ne se uslyšet po telefonu. Prý je v práci pořád, stará se o firmu a nemůže mluvit. Je teď chudák vystresovaná, vykradli jí auto… A napsala na mail Karlovi, jestli by jí neposlal nějaký mobil na chvíli, než si koupí nový, že ji to zaskočilo. Měla nemocnou dcerku a všechny peníze zhltla nemocnice a léky.
„Kájo,“ řekl jsem zcela otevřeně svůj názor, „tohle se mi zdá divný, že ten telefon nikdy nezvedla.“
„Víš,“ odpověděl Karel, „sám jsi viděl, že trošku pajdám, mám jednu nohu od narození kratší o nějaký ten centimetr… Ale jí to absolutně nevadí. Je milá, naprosto si rozumíme.“ No, Karel z ní byl úplně paf.
Psali si už asi půl roku, ona se chystala na podzim k němu nastěhovat, opustit brněnský kraj, jen se musela poprat s tím vším nevyřízeným, co tam ještě měla. No… A Karel na sebe prásknul, že jí ten mobil poslal poštou jako balík, koupil jí pěkný moderní, ať holka něco má, dokupoval jí vždy kredit, aby si psali, upravoval byt, aby se tam cítila jako doma, no, jel do ní hodně tvrdě. Jen mě udivovalo, že ji vše posílal na P.O.Box.
Karel ode mne chtěl, ať mu řeknu svůj chlapskej názor, jak to vidím já, protože Petra do něj šije, ať neblbne, ale on že cítí, že to bude ta pravá.
„Karle, brzdi, znám net.“ Víc jsem neřekl a ani nechtěl říct.
„Ne, ne, Blanička není taková, prostě se máme rádi a mám za ní přijet.“ No, tak jsem mu na to řekl, ať teda za ní jede a bude mít jasno.
Přijel. Až v Brně na nádraží dostal na mobil SMS, kde mu Blanka psala, že musela za holkou do nemocnice a bude tam s ní ležet na nadstandardním pokoji, ale že na to nemá, a tudíž že se s Karlem nesetkají… Ale že je jí smutno, a že to pak napraví a přijede za ním do Prahy. No a co myslíš, deníčku, Karel jí poslal z konta hezky velký balík korunek, ať se mladá uzdraví a ať ji vezme s sebou, že se o ně postará. Měl podobný osud jako já. Trošku jsem ho chápal, věděl jsem, co je samota. Karel žil pořád s hlavou plnou té své Blaničky. Až do doby, kdy mu život nastavil krutou tvář poznání.
Ona ta Blanička, jak se kyprá děva jmenovala, se jednou na chatu trošku více v soukromí otevřela někomu, kdo tam byl též dlouho, a tak se znali. Každý tam je pod nějakým nickem, napsat o sobě může cokoliv – ale kde je pravda? A zde to platilo dvojnásob.
Zkrátka Blanička se chlubila jednomu chlapskému nicku, jak si na netu užívá. Že našla vola, co jí vše věří, že jí poslal prachy na dovču, že je z Prahy, a dokonce se pochlubila, že jí poslal nový mobil a dokupuje jí kredit. Psala to sice pod sklem, jak se to říká na chatu, neboli pod zámkem, ale netušila, že ten, komu to psala, je právě dobrý známý Karla. Bohužel v té chvíli, kdy tam byl přihlášen i Karel, který měl jiný nick, než jaký používal na seznamce. Na chat chodil proto, aby si poplkal právě s tím známým, který byl z opačného konce republiky a ten mu to vše řekl.
Karla to totálně vzalo. Protože z Blaničky se vyklubal normálně chlap, co si z něho po celou dobu, co si psali, dělal jen a jen legraci. I ta adresa, kam poslal mobil, byl P. O. Box nějaké kamarádky, kam měl on přístup.
Tak proto to na tom čísle, kam volal, nikdo nebral – jen SMS.
Bože, jak jsem ho chápal. Po tom poznání, kdo je vlastně ta záhadná zač, se se mnou a s Petrou setkal v restauraci, kde jsme se poprvé poznali. Doslova z toho brečel u stolu.
„Neboj, bude dobře, to se spraví, žen je hodně,“ snažili jsme se mu nějak dát s Petrou chuť do života.
Moc tomu nevěřil, protože měl z toho, jak napadal na nohu, dost velké trauma. Ale nechtěl žít sám. Co říci. Když se to Karel dověděl a vše mu docvaklo, potřeboval to s někým probrat. Vůbec jsme nevěděli, co mu na to říct. On to asi vytušil, zaplatil a zvedl se k odchodu… Odcházel od stolu se slovy: „Musím se s tím poprat.“, a odešel.
Proklínal jsem celý chat a chlapy, co tohle dokážou…Fakt bych ho pověsil za ty dvě bim bam do průvanu a nechal ho viset, až by zčernal. Nasedl jsem na metro a dojel na stanici, kde jsem poblíž bydlel. Než jsem usnul, probíral jsem v duchu Karla a říkal si sám pro sebe „ bože, jsme vůbec lidi?“
Nebylo mi zrovna do zpěvu. Hlavně ne po tom, co mně asi po 15 dnech zavolala Petra.
„Chci s tebou mluvit. Jde o Karla.“
„Karel tam bude taky?“ Neviděl jsem ho od té doby, kdy přišel na to, že Blanka je vlastně chlap. Byl bych moc rád, kdybych ho uviděl, a dozvěděl se, jak s tím poznáním pravdy bojuje... Bohužel. Neměl jsem už v životě tu možnost.
Ani ne za další týden a něco jsme s Petrou tiše a smutně stáli bez něj ve velké aule Strašnického krematoria, kde jsme se za zvuku písně „Až mě andělé zavolají k sobě“ oba navždy v duchu loučili s Karlem, za jehož rakví se zavřela navždy černá opona.
Karel si z toho zklamání a žalu na duši i v srdci z toho, jak naletěl, vzal život.
