Již dvakrát získala hlavní ceny v soutěžích magazínu i60 za výtečně zpracované příspěvky. Píše nejen zajímavé příběhy ze života, ale v poslední době i krásné verše. Zuzana Pivcová je určitě výrazná osobnost, což dokazuje i v rozhovoru pro magazín i60, o který jsme ji požádali.
Během dvou měsíců jste získala dvě hlavní ceny v našich čtenářských soutěžích, díky kterým se podíváte do jihočeské Třeboně a také do Chorvatska. Jste soutěživý typ nebo tyto "literární" soutěže byly výjimkou?
Celý život mě provází typická vlastnost znamení Berana - ctižádostivost. Jako dítě jsem se hlásila do různých soutěží, ale dávno již tomu. Je pravda, že jsem asi předloni napsala do jihočeského deníku příspěvek o mém dopisu Karlu Gottovi kdysi v mládí. Vyhrála jsem jednu z hlavních cen - 2 vstupenky na jeho koncert v Prachaticích, kam jsem ale nakonec ani jet nemohla. Do i60 jsem začala psát, protože se mi to zalíbilo. To, že právě probíhala soutěž, byla náhoda. Z úspěchu mám radost, ale opravdu nesoutěžím. Vlastně si pouze dokazuji, že něco dokážu. A chci se o něco podělit s ostatními, když budou chtít.
Ocenili jsme nejen zajímavá témata, ale i váš styl a cit pro psaní. Kde se vzalo vaše literární nadání, souvisí s vaším studiem, zaměstnáním nebo je to skrytý talent?
Sebehodnocení mi moc nesedí. Asi jsem byla odjakživa ten tzv. humanitní typ. Často jsem to použila i jako výmluvu, abych nemusela dělat něco technického či manuálního. Určitě k mé vyjadřovací schopnosti přispěla i četba v dětství a pozdější nutnost vystupovat a hovořit na veřejnosti, ale to hlavní je asi přece jen trochu dar. Jsem za něj vděčná.
Píšete či psala jste i pro jiná média než je magazín i60?
Píšu články do odborného časopisu "Historie a vojenství". Protože ale nejsem historička, zaměřuji se na prezentaci zajímavé dokumentace, většinou z období 2. světové války. Něco z tematiky odboje jsem napsala i do regionálního jihočeského tisku. To je ale o něčem jiném než i60.
Tyto články jistě souvisí s Vaší prací v archivu…
Od roku 1990 pracuji ve Vojenském ústředním archivu. Původně jsem byla učitelka němčiny. Dostala jsem nabídku na brigádu pro australský Speciální vyšetřovací úřad v Sydney, který pátral po dokumentaci pro soudní případ muže, obviněného z páchání válečných zločinů v Bělorusku v roce 1941. V archivu bylo množství nezpracované německé dokumentace. Tehdy mi pomohla právě znalost němčiny a v archivu jsem pak už zůstala. Nyní ale už 11 let pracuji ve studovně, kam chodí studovat dokumentaci odborná i laická veřejnost.
Jaký je váš nejsilnější pracovní "případ", na kterém jste pracovala?
Největším trhákem byla cesta s dokumentací na již zmíněný soudní proces v Austrálii. Již samotná cesta byla pro mě, která jsem jezdila tak akorát do NDR, cestou snů. Ale především sám proces, do kterého byla zapojena veřejnost, byl velmi emotivní. Starý muž, který se se strachem v očích díval, co se to tam řeší. Před 50 lety údajně postřílel asi 80 židovských vězňů, neschopných dále pracovat. Bylo mi ho líto. Musela jsem zatnout zuby a říkat si, že on také neměl s nikým soucit. Nakonec ale odsouzen nebyl a zemřel.
Ještě se vrátím k vašemu psaní. To se lze naučit mimo jiné i pozornou četbou. Čtete často? Jaké knihy máte ráda a máte své oblíbené autory?
Samozřejmě čtu celý život, i když jako u všeho i zde se vkus poněkud mění. Dnes už nečtu takové nádherné silné příběhy jako Věčně zpívají lesy nebo Srdce je osamělý lovec. V současné době mě nejvíc zajímá literatura o moudrostech starých Toltéků, o zázračné síle podvědomí nebo o duchovních příčinách nemocí. Dodneška mám ale ráda Kunderu, Párala, Hrabala, Škvoreckého nebo Lustiga, kteří na mě zapůsobili v mládí.
Vaše vítězné příběhy byly vždy jakousi osobní zpovědí, je z nich cítit, že opravdu žijete naplno. Je to vaší povahou, "beraním znamením", které vás žene kupředu?
Mám v sobě beranskou tvrdohlavost a neklid. Němci mají přísloví, že kdo odpočívá, ten zrezaví. Když začnu odpočívat, usínám. Myslím, že bychom všichni měli každý den prožít tak, jako by měl být náš poslední. Pak do toho dáme všecko.
Vedle příběhů však píšete i nádhernou poezii, která se čtenářům - soudě podle ohlasů v diskusích - hodně líbí? Jak je to z vaším veršováním, kdy jste s ním začala?
Úplně první básničku jsem povinně napsala, když vyletěl do vesmíru Gagarin! :-D Ale s tou svou lyrikou jsem začala, když jsem se v 1. ročníku SVVŠ, tedy v 15 letech, zamilovala do profesora. Byl mladý. Napsala jsem: Řekni mi, milý, sejdeme se zas, já chci, abys mě vedl úskalím všech cest, prožijem spolu krásný mládí čas a květy u nohou nám budou kvést..... Nic z toho sice nevyšlo, ale pak už jsem psala i nadále. Ovšem vždycky jen pro sebe. Byl to vlastně můj deník. Po třicítce se dost změnil život, zmizely ideály, silné emoce a s nimi schopnost psát. Začala jsem opravdu zase až teď. Myslela jsem, že mě už nikdy nic nenapadne. Obdivuji další ženy zde, které píší poezii. Nině jsem zkraje napsala, že mi v této oblasti není dáno, že to ráda přenechám jí. Nebyla to lest. Chtěla jsem napsat jen pár příběhů. Je to jako s používáním cizího jazyka. Když se dlouho nemluví, je pak člověk poněkud neobratný, Sice ne jako začátečník, ale chybí pohotovost vyjádření. S mými verši to bylo stejné. Myslím, že píšu hlavně proto, že mám zase stádium, kdy potřebuji něco vyšeptat, někdy až vykřičet. Nejspíš to dříve či později přejde. Teď chodím a přepadají mě různé obraty, které mi někdy ani nedají spát.
Tématem vašich básní jsou hlavně vztahy mezi mužem a ženou. Předpokládám, že i vaše básně píše život. Jaké byly vztahy s vašimi muži?
Můj život ženy není typický. Neprožila jsem manželství a nevychovala děti. Bylo to složité. Přišla jsem brzy o otce a přitahovali mě starší muži. Tyhle vztahy však k manželství nevedly a pozice holčičky, o kterou se někdo stará, nemohla trvat věčně. Najednou mi bylo dost let a výběr se zúžil. A po poznání, že už nebudu mít děti, to bylo ještě složitější. Láska ale vždy byla a stále je alfou a omegou mého bytí. Vlastně jsem byla téměř neustále zamilovaná, jenže do dalších a dalších mužů. Přitom jsem nebyla přelétavá, ale z té druhé strany to najednou nešlo. Původní úžas a okouzlení vystřídala střízlivost. Pro někoho jsem byla příliš velké sousto. I tady platí, že méně je někdy více. A trvalejší vztah se společným soužitím skončil autohavárií. Ale ani tady si nemyslím, že by vztah vydržel. Moje někdejší známá, senzibilka, mi dokonce dost natvrdo řekla, že jsem si podvědomě vybírala takové vztahy, protože manželský život pro mě nebyl.
Prožíváte nyní šťastné období?
V současné době jsem mnohem šťastnější, než když jsem byla mladší. I když stejné "chyby" dělám celý život. Někdy toho zkrátka chci moc. Ale přečtěte si třeba "Je mladší než já", něco napoví.
Jak vlastně vnímáte přibývající léta, bojíte se stáří?
Přibývající léta samozřejmě vnímám, nesnažím se jim utéct nebo je nějak retušovat plastikami. Ale nemíním se tím stále zabývat. Snažím se žít tak, abych si zdravotně i psychicky neškodila, dělat to, co mě baví, a samozřejmě znám své hranice, ale nikdy se nezřeknu něčeho jen proto, že "už jsem na to stará". Každý organismus stárne jinak, i každý duch stárne jinak. Věřím, že když se nezpronevěřím všemu tomu, co jsem postupně pochopila, budu žít i nadále hezký život, který jednou zákonitě skončí. A to, že snad u toho bude někdo blízký, mě naplňuje pocitem klidu už teď.
Pro magazín i60 píšete v poslední době takřka denně. Je to vaše relaxace či zábava?
Někdy to už trochu přeháním, jsem komunikativní typ. Ve svém soukromí jsem hodně sama. Možná si scházející kontakty kompenzuji trochu i tímto způsobem. Jinak ale samotou nestrádám, jsem zvyklá být sama a samotu dost často vyloženě potřebuji.
Čím se nejraději zabýváte ve volném čase, co vás baví?
Všední dny toho moc nestihnu, mám pracovní dobu do 15, 30. Hrozně ráda fotografuji, chodím do ZOO, starám se o kočky, které žijí u sestry, čtu, chodím na návštěvy nebo příležitostně na hrnčířské trhy, vinobraní, výstavy, i na balet, jedu čas od času s kamarádem na motorkářskou akci a sama cestuji, jak to jde. Scházím se v kavárně s mladým Němcem kvůli konverzaci. Seznamuji se s internetem. A občas jdu "na jedno"!
Jak hodnotíte náš magazín i60. Co se vám na něm líbí a co byste změnila?
Magazín i60 je teď taková moje větší rodina. Je to podobné jako kdysi s partnerem, který se pak zabil. Já jsem kromě sestry nikoho neměla a on měl početné příbuzenstvo. Najednou bylo kolem mě plno lidí. Líbí se mi, že tu sdělujete i stěžejní zprávy z domova, takže je čtenáři nemusí hledat jinde, je to takový kaleidoskop všeho, co asi příslušníky naší generace zajímá, co je pro ně užitečné, zábavné i výstražné. A hlavně si tu můžeme zkonfrontovat své pocity, zkušenosti, poradit si, pochválit se, to je hrozně důležité.
O čem byste si chtěla nejraději číst v magazínu i60, jaká témata by se vám líbila?
Líbilo by se mi psát o zajímavých lidech z řad "lidu", nikoliv o VIP. Udělat poradnu, a to zdravotní, praktickou, sociologickou, psychologickou, kde by radili jak odborníci, tak sami čtenáři. A udělat rubriku významných výročí, oznámit životní jubilea, zlaté nebo jaké svatby, zajímavé osobní události, nazvala bych to třeba: Chcete se s námi o něco důležitého podělit, třeba jen ve stručnosti?
