Druhého ledna 1970 jsem vstoupil kolem sedmé hodiny ranní do brány starého cukrovaru v Hrušovanech n.Jev., abych si zde "užil" trestu za můj záporný postoj ke vstupu vojsk Varšavské smlouvy a současnému politickému vývoji. Pokud byl tento komplex budov nazýván starým cukrovarem, musel existovat i nový a také existoval. Kilometr odsud v mírné stráni postavili Poláci nový, kapacitně několikrát větší cukrovar, který soupeřil co do velikosti s cukrovarem v Hrochově Týnci, postaveným stejným dodavatelem. Starý cukrovar zel prázdnotou, a když se uvažovalo o jeho budoucím využití, koupil jej Státní statek pravděpodobně t.zv. převodem jmění. A ředitel statku rozhodl, že se o celou rekonstrukci budu starat já.
A tak jsem uvedeného dne vstoupil do vrátnice, kde se právě střídali vrátní pan Světlík s panem Baroušem. V této chvíli a další dva měsíce jsme tu byli jediné tři osoby, jinak pusto a prázdno. Vrátní mne přivítali s respektem za mnoho let ve službě nabytým, ukázali mně desku, na které visela více než stovka různých klíčů, a podali mně jeden, na jehož visačce bylo napsáno: ředitelna. Vypsali mně píchačku a já přešel těch pár kroků do správní budovy a odemkl kancelář bývalého ředitele. Všechno bylo na svém místě, jak jsem to znal z minulých návštěv u ředitele, jen zbytky papírových dokladů a usedlý prach mluvily o tom, že tu několik měsíců nevstoupila noha a že se ředitel přestěhoval do nového cukrovaru. Odsunul jsem židli od ředitelského stolu, sedl na ni, furiantsky položil nohy na stůl a přemýšlel, co bude dál. Znovu jsem si přečetl dopis, který mně k Ježíšku přišel poštou a kde stálo, že jsem přeřazen na toto pracoviště a další instrukce dostanu později. Co mně zbývá? Počkat a zatím se seznámit s prostředím.
Prostředí odpovídalo skutečnosti, že v posledních deseti letech, kdy se kuly plány na stavbu nového cukrovaru, všechno chátralo a ztrácelo na funkčnosti. Z celého komplexu vyzařovala historie, myslím, že nejméně stoletá. Součástí byly byty pro ředitele a vedoucí pracovníky, kantýna, zahradnictví, kde se za první republiky pěstovala zelenina pro stravování zaměstnanců a ty nejlepší kousky pro paní ředitelovou, několik výrobních hal, kde i stěny lepily cukrem a při chůzi podrážky bot mlaskaly ve snaze odlepit se od podlahy, obrovský sklad cukru, kde by se vešly nejméně tři tenisové kurty, na dvoře doslova "uhelný důl", dosud plný drobného černého uhlí, železniční vlečka a kolem ní na hektarové ploše rozmístěná příjmová linka na cukrovku včetně umývacích zařízení a skladových koryt. Na jejím konci opět halda černého uhlí, ze kterého se kouřilo, protože dennodenně docházelo ke samovznícení. Pod jednou z hal byl dokonce vinný sklep. Jedna ze skladovacích hal byla pronajata polské firmě, která zde skladovala stroje a materiál, potřebný při výstavbě nového cukrovaru.
Jeden z vedoucích pracovníků této firmy byl prvním člověkem "z venku" se kterým jsem přišel do styku. Přišel se představit, omluvit za to, že i vojáci jeho země se podíleli na vstupu vojsk, a domluvit se, jak budeme spolupracovat při využívání pronajatého skladu. Nabídl veškerou pomoc včetně svých dělníků, pokud ji budu potřebovat, a já ji v budoucnosti využil. Než jsem obešel celý cukrovar a použil všechny klíče, umístěné na vrátnici, byl týden fuč a z ředitelství statku žádné pokyny. A tak jsem s vrátnými probral jejich budoucí pracovní harmonogram, prošmejdil půdu, na které snad byly odložené věci už z Rakousko-Uherska, což mne fascinovalo, a začal myslet na využití zařízení pro vlastní potřebu. Lákal mne především vinný sklípek a pak samozřejmě zbytky zahradnictví, které bylo situováno za cukrovarem hned vedle zdi, která obepínala celou jeho hlavní část. Vedle něj byl rybníček 50x30 m a mrskaly se v něm ryby jako ruka. A tak jsem na jaro začal chystat udice a v ředitelně založil několik truhlíků a do nich vysel salát, kedlubny, zelí a kapustu. Sazenice se budou hodit, ujišťoval jsem se. A čekal jsem, co bude dál.
