Uf. Když už jsem nedoufal, že mně někdo dá nějaké instrukce, co mám vlastně dělat, a uběhl skoro měsíc od mého nástupu do starého cukrovaru, objevil se jednoho dne náměstek ředitele statku a položil na stůl písemnou náplň práce, představu o rekonstrukci cukrovaru a také sdělení, že vzhledem ke změně pracovní náplně moje mzda nemůže trvale překračovat měsíční částku 2000 Kč.
Rekonstrukce cukrovaru měla samozřejmě směřovat k využití prostor pro potřeby státního statku, případně k pronájmu některých rekonstruovaných částí. Velkou halu, bývalý sklad cukru, bylo třeba předělat na sklad obilí, výrobní halu zbavit zbytku strojů a čtyři podlaží uklidit a připravit k pronájmu, bývalé sklady materiálu připravit pro využití na sklad MTZ a kanceláře ve správní budově renovovat a vybavit pro další využití. Dalším úkolem bylo rozprodat obě skládky uhlí, nepotřebné dřevo z rekonstrukce a zbytky cukru. K tomu všemu jsem dostal tři pracovnice s tím, že hala na obilí musí být připravena do žní. A tak jsme přiložili ruku k dílu.
Bylo mně jasné, že se neobejdu bez chlapské práce, a tak jsem si vymohl, že nájem, který platila likvidační četa polské stavební firmy, bude splácet formou práce při rekonstrukcích. Nový cukrovar měl již svou první sezonu úspěšně za sebou a s polským inženýrem, který likvidační skupinu vedl, jsme si padli do oka. Udělal pro mne první poslední a jeho dělníci s vysokou pracovní morálkou měli lví podíl na rychle pokračující rekonstrukci skladu pro obilí.
Není bez zajímavosti, že všechny bývalé výrobní a skladovací prostory doslova "lepily" cukrem, nejvíce "varna" a pak sklad. Po krátké době jsme cukr zcela nenáviděli, protože byl všude, na podlaze, na stěnách, na dveřích, oknech, stropy nevyjímaje. A tak jsme se pustili do hlavní haly. Byla stupňovitě rozdělena na dvě části. V té první, kde podlaha byla betonová, skladovali zřejmě kostkový cukr, ta druhá měla podlahu dřevěnou a už po odstranění prvního prkna bylo jasné, že tu byl skladován cukr krystalový. Podlaha byla položena na dřevěné trámy nasáklé cukrem a staré možná padesát let. Škvírami mezi prkny se pod ni dostával cukr. Když jsme odkryli pouze část podlahy, byli jsme ohromeni množstvím cukru, který se objevil. Byl místy pěkně bílý, jinde nažloutlý a posetý potkaními bobky, zkrátka k ničemu. Vyváželi jsme jej na skládku a odsud postupně mizel ve včelínech okolních včelařů. Trámy a prkna jsme rozprodali na palivo, mnozí kupující z nich mají dodnes postaveny kůlny a jeden dokonce chatu na Vranově. Halu jsme skutečně stihli připravit do žní.
Protože bylo zimní období, šlo uhlí ze skládek čile na odbyt. Fůra byla za babku, výhřevnost vynikající, jen bylo třeba dát pozor při skladování, protože bylo velmi náchylné na samovznícení. Sám jsem si to vyzkoušel, když jsem do bytu nainstaloval, jak se tenkrát říkalo, etážové topení.
A pak jsme absolvovali první žně, hala se naplnila desítkami tun pšenice a sladovnického ječmene, hala k pronájmu byla skoro k nastěhování a železniční vlečka začala být využívána ČSD k odstavování vagonů před opravou. Práce především za občasné výrazné pomoci polských dělníků, šly kupředu rychlým tempem. A tak jsem se bláhově domníval, že naši malou skupinku pracovníků vedení statku pochválí a ženám, které při úklidu vydatně a těžce pracovaly, dají nějakou mimořádnou odměnu. Mýlil jsem se. Možná po žních, ty už byly za dveřmi, a tak jsme pokračovali v rekonstrukcích.
