Dcera Eliška ukončila VŠ a nemohla najít žádnou práci. Proto se rozhodla, že pojede do Anglie jako Au pair. Měla štěstí, agentura jí našla slušnou rodinu a Eliška měla nastoupit u rodiny 10.6.2006. Před odletem ještě stihla svědčit na svatbě nejstaršímu bratrovi a o týden později si to zopakovala u druhého bratra. Poté odjela. Asi za půl roku mi napsala, že mne rodina k nim zve na 14 dní na návštěvu.
Pro mne nastal problém. To, že v 53 letech poletím poprvé, mi vůbec nevadilo a ani obavu z letu jsem neměla, ale anglicky jsem uměla pozdravit a poděkovat, jinak snad ani slovo. Letěla jsem našim letem OK, takže letušky se mnou komunikovaly česky. Dolet byl na letiště Stansted, které patřilo mezi tří největší letiště v Londýně. Eliška se mi snažila vše pečlivě vysvětlit: „Neboj, když vystoupíš, tak půjdeš s davem, pojedete takovým vláčkem a vystoupíš tam, kde všichni. Vyzvedneš si kufr a já tě už budu čekat.“
Letěla jsem z Ostravy do Prahy malým letadlem a za dvě hodiny byl odlet do Londýna. Když jsem viděla to obrovské letadlo, do kterého jsem měla nastoupit, zatočila se mi hlava, ale strach jsem stále neměla. V letadle jsem se seznámila se dvěma slečnami, které letěly do Londýna také poprvé, a tak jsme si vyměnily pár rad, které jsme všechny dostaly. Zjistila jsem, že mám nejlepší informace, jako bych neletěla poprvé. Let byl nádherný, pod námi spousta obláčků, které vypadaly jako sněhové peřinky, a už jsme přistávali. Srdce se mi rozbušilo, ale zbytečně. Vše jsem zvládla a dcera na mne už čekala. „Tak jak jsi to zvládla?“ zněla otázka. „No, vysvětlila jsi mi to všechno přesně, ale v jednom jsi pravdu neměla.“ „V čem“ „ V tom, že půjdu s davem. Nás tam totiž letělo jenom deset. Takže ten dav mi chyběl.“
Těch 14 dní bylo nádherných. Eliška dostala odpoledne vždy volno, aby se mi mohla věnovat, a víkendy jsme měly pro sebe. Ty jsme strávily prohlídkou Londýna, dodnes na to ráda vzpomínám. Na zpáteční cestu jsem nemyslela, ta byla daleko přede mnou. Ale všechno jednoho dne skončí, a moje dovolená také.
Nastal den odletu. Když jsme dojeli na letiště Stansted, tak se mi teprve pořádně zatočila hlava. Pane jo, hotový Babylón. Na letišti jsme byli předpisově dvě hodiny předem, ale já to nějak vypustila z hlavy. Eliška mi pomohla s odbavením a než jsme se rozloučily, dala mi poslední rady. „Posadíš se v hale, jsou tam velké tabule, kde jsou napsány odlety a odkud to letí. Sleduj Praha a z které odletové dráhy poletíš. Zatím tu mají napsanou 9. dráhu. Kdyby něco, volej. Budu čekat, než budeš v letadle. Až dáš vědět, že sedíš, odjedu.“ „Neboj, snad to zvládnu.“ Odpověděla jsem hrdě, ale srdce jsem měla až v krku a hrdlo stažené, že jsem skoro nemohla mluvit. Asi za 10 minut naskočila Praha a 4. odletová dráha. Zvedla jsem se, ale v hlavě mi stále znělo: „9. odletová dráha.“ Že se dráha změnila, můj mozek vůbec nezaregistroval.
Jenže ouha, najednou stojím před vláčkem a nad ním běží text a čísla a mně to nic neříkalo. Volám Elišce a slabikuji po částech text. Zdálo se mi, že už tam jsem strašně dlouho. „Aha, na to jsem zapomněla, vystoupíš na druhé stanici a pak už bys měla jít k odletové dráze.“ Zvládla jsem to a odcházím k 9, divím se, že jdu sama a nikde nikdo není. Najednou jsem se zastavila o provaz, který mne nechtěl pustit dál. Opravdu jsem zpanikařila, ruce i hlas se mi třásl. Zdálo se mi, že ta cesta k letadlu trvá věčnost a na hodinky jsem nějak zapomněla. Neuvědomila jsem si, že mám ještě hodinu čas a zalekla jsem se. „Letadlo odletí beze mne, co tu budu dělat, anglicky neumím, a tak se nedomluvím“.
Zachránil mne pohled na ženu za pultem. Asi informace. Zavolala jsem dceři a vysvětlila problém, s tím že tu někoho vidím a dám ji k telefonu. Přišla jsem k paní a třesoucím se hlasem říkám. „Please“ a podávám ženě telefon. Něco dceři zamumlala, zaklapla telefon a podala mi ho. Tím to pro ni skončilo. Dcera volá: „ máš jít k odletové dráze“ „ale tady je provaz, nikde nikdo a já nevím kam jít.“ „Dej mi ji ještě jednou k telefonu.“ Podávám ženě telefon a opět s prosebným „Please.“ Znechuceně vzala telefon a poslouchala a odpovídala. Potom mi podala zapnutý telefon. „Musíš se vrátit zpět, mají změnu a hledej odletovou bránu 4. Tam přijdeš a chvíli počkáš, než budou volat k nástupu.“ „Ale co když to nestihnu“ „Neboj, ještě máš pořád čas, letadlo odlétá za necelou hodinu.“ Když jsem se vracela, tak se mi v hlavě rozsvítilo a já si uvědomila, že na tabuli byla napsána 4. odletová dráha, a já šla špatně. A také, že jsme byli na letišti dvě hodiny před odletem. Trochu jsem se uklidnila a došla do menší haly, kde byla spousta lidí. Opět volám: „ Tak jsem už tady a snad správně.“ „Určitě už jsi správně, za chvíli vás budou volat k poslední kontrole, a půjdeš do letadla a až budeš sedět, zavolej.“
Za chvíli nás opravdu vyzvali, abychom si připravili pasy a dostavili se ke kontrole. Stále jsem měla obavu, jestli jsem správně. Jejda, kontrola proběhla v klidu. Podle příjemného výrazu na tváři jsem pochopila, že jsem zde správně, a že mi přeje příjemný let. Odcházím do letadla, našla jsem své místo, posadím se. Za mnou stojí letuška, usmívá se a sleduje další pasažéry. Volám Elišce. „Tak už jsem v letadle a sedím.“ „Sedí v řadě 21?“ „ Ne, řada devět.“ „Ale máš 21.“ „Ne, 9.“ „Tak se koukni na letenku.“ „Aha, máš pravdu, ta devítka mne stále straší. Tak já si přesednu, a už můžeš odjet.“ „Zůstaňte sedět tady, letí málo lidí, a kdyby náhodou tak se přesunete potom.“ Ozvalo se za mnou a letuška, která zřejmě vyslechla hovor a asi pochopila všechny mé obavy, mne tím krásně uklidnila.
Domů jsem doletěla samozřejmě v pořádku. Od té doby jsem letěla za Eliškou nejméně desetkrát, ale létám raději společností Wizzair z Brna na Luton a zpět. Obě letiště jsou malá a já se tady cítím jako doma. I když Luton asi třetí rok přestavují, nemám s tím žádný problém, jenom si dobře pamatuji, jak je důležité myslet na to, co čtu, a zbytečně nepanikařit.
