K Rendlům se odjakživa chodilo na dluh. Paní Štěpánka Rendlová byla vyhlášená dobračka, půl doktora, panská kuchařka a cukrářka. Byla známá po celém širokém okolí. Její dorty a trubičky, to byla báseň. Neměla nepřátel. Nesnášela se akorát s paní Karafiátovou. Tato mondénní dáma jednou prohlásila:
,,Paní Rendlová, já už od vás žádné trubičky nechci. Sahala jste na mrtvolu!“
Narážela tím na fakt, že Štěpánka pomáhala připravit do rakve zesnulého staříčka od sousedů. V obchodě se také diskutovalo. Pod oknem stávala dřevěná lavice z dob mocnářství. Prokazatelně na ní sedával i Tomáš Baťa, ještě když roznášel po domácnostech vlastnoručně vyrobené papuče.
Obchod U Rendlů pamatoval Císaře pána. V roce 1905 byl postaven rodinný domek a hned se počítalo s obchodem. Dopadlo to tak, že za dvěma prodejními místnostmi se tísnila malá kuchyňka a jakási světnice. Protože celý sortiment přinášela tetička Hermína v ruksaku, obchod by ,,podnikatele“ neuživil. Měli ještě malé hospodářství a kravičku. Jak se živili staří Pištělálovi, původní majitelé obchůdku není známo. Štěpánka kolikrát vyprávěla, jak gazdovali. Stařičký,,pantáta“ Pištělák seděl v rohu temného ,,kvelbu“ a pokuřoval z fajfčičky se střapcem. Jakmile přišel zákazník, tu se pantáta zvedl a pomalým tempem příchozího obsloužil. Byl již v letech a pohyboval se nerad a s velkým sebezapřením. Dluhy zapisoval křídou na tabuli. Takový dlužník si pak přál naschvál láhev petroleje. Pro něj musel pantáta do sklepa. To pak stačilo přiskočit k dlužní tabuli, setřít zápis rukávem a bylo po dluhu! Pantáta ještě třikrát usnul a než tetička Hermína přijela s kravičkou z pole, byl obchůdek dávno v mínusu.
Obchod zakoupili manželé Rendlovi. Nastal Protektorát. Vincek Rendl, manžel paní Štefinky, učinil několik radikálních změn. Odstranil dlužní tabuli a pořídil si sešit a inkoustovou tužku se spořičem. Do obchodní místnosti umístil falešné pytle s imitací mletého cukru a jiných potravin. Místo cukru nasypal do pytle vápno a číhal za dveřmi. Když jej několik známých firem poslalo do sklepa pro petrolej, odešel pouze za dveře. Kolikrát se z obchodu ozvalo dávení, když osamělý zákazník strčil do úst něco jiného, nežli v pytli očekával.
Vincek ovšem byl zaměstnán v Brně v tiskárně Glóbus na Veveří. Štěpánka prodávala sama a manžel se jen staral o přísun zboží. Tu a tam zaskakoval. Měli dceru, dítě lásky. Ta Štefince vypomáhala. I musela Štefinka v roce 1941 na gynekologickou operaci. Přišla o část spodku a bylo jí řečeno, že žádné další děti už nelze očekávat. Otec Vincek zajásal nad svobodou sexu a oproti jakékoliv logice se jim v roce 1942 narodil chlapec Fanoušek. Z očí mu hleděla čertovina. Když jej šťastný otec spatři, pravil:
,,Které ty seš František, Xaverské, nebo z Asisi? Už vím, z Asisi, asisi ses posral!“
Otec vozil domů z tiskárny deputátní tiskoviny. A tak Fanoušek vyrůstal mezi ročníky časopisů Proud, Kulíšek a Cvrček. Soused Kalina jej zásobil Rodokapsy. Jako vechtr na dráze vlastnil také romány, vystříhané z různých novin a svázané do tlustých knih. Starý železničář si krátil dlouhou chvíli čtením. Fanoušek hltal vše. Došlo to tak daleko, že hocha nemohli po celý den nalézt. Teprve večer se objevil se stébly sena ve vlasech. Celý den byl zašit na půdě s knížkou Plavčíci kapitána Bontekoea.
Nebylo divu, že v šesté třídě vydával svůj vlastní časopis. Psal jej i ilustroval. Vymýšlel dokonce křižovky. Tiskacím písmem opisoval romány z Kulíška. Opsal sice povídky typu V zajetí hyjen v saharské oáze El Šakri, nebo Kane Mano, lovec perel, poničil si však na celý život rukopis. Jakmile otec Vincenc přišel na tuhle synovu činnost, pravil:
,,Francl, kdyby ses místo toho psaní a vymýšlení blbostí zaměřil na zahradu, kam by se na tebe hrabal soudruh Mičurin!“
Vincek pracoval v Brně jako inkasista předplatného. Navštěvoval trafiky a vymáhal peníze. Chodil také po lepších rodinách a decentně vymáhal ze vznešených dlužníků patřičné částky za odebrané tiskoviny.
,,To byla Francl škola života,“ říkával synovi.
,,Jednou ti zazvoním na zvonek ve vilové čtvrti. Otevřela šmudla se šátkem uvázaným na čele. Tak to nosily Němky.Paní, je doma milostivá paní?“ ptám se.
,,Já jsem milostivá paní!“ zahuhle šmudla.
,,Rukulíbám milostivá!!!“
,,Paní se neměla k placení a začala německy nadávat. Odcházím a pod fousy brebentím –polib mi prdel nádhero. A ona za mnou křičí: ,,fest, fest!“
Vincek také chodil na Gestapo s obtahem Moravských novin. Když se roztrhl po válce pytel s partyzány a odbojáři, stěžoval si:
,,Můžu já žádat o partyzánský důchod, když jsem chodil každý den na Gestapo? Z toho prachy za odboj nevytřískám!“
Pak se zamyslil, obrátil se na Fanouška a prohlásil:
,,Francl, ty seš svědek našeho domácího odboje. Tys byl nebezpečný dítě! Z kočárku jsi volal ťuk, ťuk, ťuk, volá Londýn! Tím jsi dokázal, že jsme tajně poslouchali ,,Kroměříš“ a to bylo přece trestný!“
V obchůdku u Rendlů se diskutovalo. Návštěvnice posedávaly na lavici. Probíraly se drby a události v obci. Jakmile kouřové a ohňové zpravodajství ohlásilo postup opilce Lamberta Hadraby směrem k obchůdku, Štefinka uzamkla krámek a odebrala se se všemi zákaznicemi do ,,Farinovy“ zatáčky.
Opilec a mistr klempířský opustil svoji oblíbenou hospůdku a vydal se na křížovou cestu.Vždy šel s kolem značky Helvétia a vždy těžce zápasil s gravitací. Začátek jeho strastiplné cesty byl vždy signalizován, jako vpád křížové výpravy do Čech. Lidé vybíhali z domovů a vyprovázeli jej na poslední cestě. Jakmile průvod dospěl pod kopeček, vybíhala Štefinka a zákaznice, opatřené vlastními židličkami. Na opilce čekala překážková dráha, hodná Velké Pardubické. Od ,,Farinovy“ zatáčky musel přejít po úzké cestě, lemované hlubokými svahy železničního pešunku. Dále na něj čekal přechod dvoukolejné železniční trati, silnice první třídy a úzké lávky nad potokem. Jakmile se blížil k první překážce, vyběhla z hustě obsazených řad diváků spojka pro panímámu Hadrabovou. Nikdy nezklamala. Vyběhla z domu s klackem. Opilec se obyčejně zřítil i s kolem už na první překážce, buďto vpravo, nebo vlevo pod násep. Dostal několikrát klackem po hřbetě. To bylo považováno za platný pokus. Dále už jej bezpečně převedla doprovodná hlídka. Spokojení diváci se rozešli do svých domovů. Štefinka opět otevřela krám a zákaznice usedly na opuštěná místa. Dodnes zůstává záhadou, proč opilec nechodil do hospody Pod hradem? Odtud to měl domů sotva pět set metrů a v cestě nestála jediná překážka!
K uzamčení a opuštění prodejny docházelo také při aktu vyhazování milenců od vdovy Kašné. Paní Magdaléna Kašná utrápila pět manželů. Děvčica z Mystřína měla ráda chlapy a ničila je jako kudlanka nábožná. Když statná čtyřicátnice popáté ovdověla, začala ničit milence. Jakmile nebyla uspokojena, vyhodila milence dveřmi a jeho svršky oknem! Někdy letěly oknem i pruhované peřiny. To vše se odehrávalo za bílého dne za patřičného zvukového doprovodu. Paní Magdaléna skrupulemi netrpěla. A tu opět asistovalo publikum z obchodu, neboť akt se odehrával v sousedství. Za hlasitého potlesku sbíral vyhozený nešťastník své svršky po zemi.Utíkal pak špalírem a jednou rukou si přidržoval klobouk.
Tohle všechno byly přímé přenosy televizní. V obchůdku se ale odehrávaly i přenosy rozhlasové!
Jednou za čas navštívil domek v sousedství surovec Zdeno Páleníček z Ostravy.Trpěl nějakým dědickým traumatem a přijel dělat pořádek. Jakmile se začal ozývat řev ze sousedství, tu Štefinka opět uzamkla krám a odešla se všemi zákaznicemi na dvorek. Služba u díry po suku v dřevníku pak hlásila události ze sousedního dvora, jako kdysi reportér Josef Laufer reportáže z fotbalového utkání o Středoevropský pohár. To se pak do třesku rozbíjených sklenic s kompoty ozývala reportáž:
,,Už táhne starou bábu Páleníčkovou za nohu na dvůr!“
Vítězný únor manželům Rendlovým neublížil. Štefinka byla totiž natolik hodná, že dávala na dluh. Velké srdce do kšeftu nepatří. Obchodnice nedokázala nic odepřít usmrkaným dětem. Vždycky naplnila tašku potravinami a vyslechla –napište to! A tak zatímco jiní obchodníci bohatli, koloniál s hodnou paní krachoval. A tak se stalo, Rendlovi byli asi jedinými živnostníky, kteří na Vítězném únoru vydělali!
Zmizel nápis Štěpánka Redlová, obchod zbožím smíšeným. Napříště už to bude Jednota. Štefinka zůstává jako vedoucí prodejny. Vincek odchází do průmyslu. Jako vyučený strojní zámečník dostává místo ve Slatině. Jako Sociální demokrat je prodán do KSČ. Nevadí mu to. Nadále může používat rudou stranickou knížku při lesním pychu. Ať si hajný zkusí začít něco s komunistickou stranou!
Rodina nadále žije ve dvou místnostech. Jednou takhle leží všichni tři v postelích. Najednou se z obchodu ozve šramot. Štefinka zpozorní.
,,Taťko, co to bylo? Běž se do krámu podívat, je tam určitě zloděj!“
,,Štefi, nikam nepůjdu. Zaplať pánbůh za zloděje, alespoň nám přikryje manko!“
I stalo se, že Vincek Rendl obdržel ve Slatině za dobrou práci knihu. Byla to knížka Krásná Tortiza od Jana Drdy. Vincek ji otevřel, prohlédl a zklamaně odložil. Zjistil, že to není kniha o ženské, ale o sovětském kolchoze. Knížku znechuceně vrátil a prohlásil:
,,Nechte si ty prdy, od vašeho Drdy!“
Štefinka prodává, peče cukroví a kulmuje cíšky. Dveře domku se netrhnou i po uzavření prodejny. Fanoušek je někdy používán k distribuci výrobků. A tu se nikdy Štefinka neopomene zeptat:,,Chtělí?“
Fanoušek pak rozvíjí způsobem sobě vlastním, přijetí výrobků. Povídá, jak se seběhli všichni rodinní příslušníci zákazníka a hlasitě obdivovali dort nebo podkovu. Poleká se jen jednou, když na podkově objeví nápis Mnoho zdravý! Po celou dobu bojuje s nápadem. Řekne:,,Nechtěli, vyhodili mne i s podkovou. Spadl jsem se schodů a podkovu sežral pes!“Nikdy to nedokázal. Štefinka si tak krutý žert nezasloužila.
O patnáct let starší sestra Ludmila bydlela v domě strategicky umístěném. Vždy, když šel Fanoušek kolem, tu vyběhla a zeptala se:,,Kdes býl?“ Stále odpovídal vyhýbavě. Chtělo se mu kolikrát říct – v prdeli!
Neučinil tak. Mívala totiž někdy v rukou zabíjačkové produkty.
Jelita a jitrničky jsou přece pádným důvodem ke slušnému chování za všech okolností!
