Frantík Rendlů sedí nad stolem s hlavou ve dlaních. Jako čerstvý předseda Osvětové besedy při radě MNV v Podboří má problémy. Místní kulturák otevřeli v únoru 1983. Ve velkém sále už bylo kde co. Každý měsíc vystoupení profesionálních umělců, v roce 1984 natáčela v sále televize celostátní program k MDŽ. Frantík pokecal s Menšíkem, režisérem Noskem i s Gustavem Bromem.
To vše jsou úspěchy. Za žádnou cenu však nedokáže naplnit malé přísálí lidmi při jakékoliv přednášce. Požárníci, chovatelé, zahrádkáři i myslivci si pořádají přednášky pro své lidi a v rámci své činnosti.
Přednášku o díle Jaroslava Ježka navštívilo pět občanů. Lépe nedopadl ani Elvis Presley. Frantík se odhodlal k zoufalému činu. Do obce, kde jednou za rok propukne záchvat folklóru, objednal přednášku o této zájmové disciplíně. V místě nikdy nebyly žádné kroje. Jednou za rok, na hody, cifrují však šohaji ve vypůjčených krojích. Neumějí to. V kroji se přece musí umět chodit. Odborník ukáže, jak se to má dělat.
Přísálí bylo nabito do posledního místa. Kdo čekal hodinovou záležitost, hluboce se mýlil. Etnograf nenechává nikoho na pochybách. Nemíní svoji produkci, obohacenou o diapozitívy, zkrátit ani o píď. Má rozevláté, šedivé vlasy a ukájí se pohledem na obrázky děvčic v různých krojích. Rozmáchlými gesty vystihuje krojové detaily mezi krojem Vlčnovským a Kyjovským. Vysvětluje funkci kapesníku a význam opentlení u šohajů. Přednášející málem upadá do depresí při zdůraznění prostého faktu, že kroje zcela zmizely na Chodsku a na Hané už je nosí akorát soubory písní a tanců. Brečí nad úpadkem folklóru, jako ochránce přírody nad mizením chroustů a roháče obecného. Jeho tvář se rozjasní až při sdělení, že jedině na Moravě ještě kroje žijí. Vítězně hřímá, že dudy vlastně také pocházejí z Moravy, čehož neklamným důkazem je vlastní jméno Gajdoš, tolik frekventované v blízkém okolí. Kdyby se dověděl, že místní šohaji ve slováckých krojích volají:
"Čí só hode!“, klepla by jej Pepka.
Přednáška nemá konce. Jakmile etnograf vytáhl z pouzdra housle, zmizel poslední návštěvník. Zdrcený pán brečel pak u diapozitívů, na které se nikdo nedíval.
Frantík pochopil, že tudy cesta nevede.
S paní Pavlínou Filipovskou si Frantík také dobře pokecal. Byla v kulturáku s nějakou estrádou. Při kávě najednou dostal Frantík spásný nápad.
,,Paní Filipovská, my máme všichni rádi vašeho tatínka. Byli bychom velice poctění, kdyby přijel a v malém sále s námi pobesedoval.“
Paní Filipovská souhlasí. Frantík dostává telefonní číslo do pražského bytu známého umělce. Dlouho se nic neděje. Frantík žhaví státní telefon ve službě. Najednou dobrá zpráva. Pan František Filipovský pojede do Slušovic. Je to na cestě, umělec jen ve vsi odbočí, popovídá si s občany a bude pokračovat. Akorát musí o něco dříve z Prahy. Najednou je toho plná vesnice, zájem projevili i kantoři. Malý sál bude opět nabit k prasknutí. Rozčarování přišlo záhy. Volala paní Filipovská:,,Pane Rendle, má to háček. Tatínek opravdu jede do těch Slušovic. Jede ale s klavíristou a bude zpívat nějaké písně Jaroslava Ježka. Stojí to šest tisíc!“
Protože za stejný peníz vystupoval před měsícem celý Banjo band Ivana Mládka, zdála se cena poněkud přemrštěná.
Konečně bude něco, co naplní přísálí. To bude to pravé, ořechové! Nějaký lékař nabízí přednášku o hypnóze.
,,Na mne si s nějakou hypnózou, mystikou, nadpřirozenem a ostatními blbostmi nepříjdou.. Ale nakonec proč ne? Alespoň bude nějaká čárka za využití malého sálu.“ uvažuje Frantík.
Ve sjednaném termínu přijíždí pan doktor. Odebírá se do sálu, jeho šofér odchází do přilehlé hospody. Lidé se v sále za dlouhými stoly. Přednáška je zajímavá. Asi třicet lidí sleduje výklad.Pan doktor končí, dotazy žádné.
,,A nyní si provedeme praktickou ukázku hypnotického spánku!“ oznamuje doktor.
Nad lidmi svítí lustry tvořené elektrickými svíčkami. Kapkovité žárovky ve tvaru hořících svíček osvětlují zvědavé tváře.
,,Vážení přátelé, sepněte ruce a jednu minutu se dívejte upřeně na ty žárovky. Prosím upřeně! Komu sepnuté ruce nepůjdou od sebe, je médium a příjde za mnou. Médium pak přivedu do hypnotického spánku.“
Frantík vidí, že je zle. Lidé mají strach, ruce spínají jen tak naoko. Jistě si vybavují scény, kdy na produkcích kouzelníků médium žralo cibuli a libovalo si, jak je ten pomeranč chutný!
"Musím zachránit reputaci, nesmím pana doktora shodit,“ šeptá si předseda OB. Předstírá křeč v prstech a za chvíli sedí na druhé straně stolu.Třicet lidí vyloženě čumí. Čumí na místní medium.
Začíná se odehrávat veliká komedie.Je až stydno. Co by ale neudělal kulturní pracovník pro kulturu v obci. Pan doktor si médium otočil a upřeně mu civí do očí. Na druhé straně soustolí by zarachotil upadnutý špendlík!
,,Vaše víčka jsou těžká, chce se vám spát,“vemlouvá se hypnotizér.
Frantík pomalu zavírá oči a předstírá hypnotický spánek. Lidé ani nedutají. Vyjevené pohledy jsou cítit.
,,Židle pod vámi je horká, horká. Teplo je nesnesitelné!“
Starou belu, židle je normální. Frantík jen pochopil, že si musí přesednout. Činí tak velice rychle, jako by pod ním roztopili plotnu.
,,Židle pod vámi je studená, studená! Brrr! Je vám zima. Studí, studí!“ volá sonorním hlasem uspávač.
Nestudila. Falešné medium však chápe, že jako cvičná opice musí opět přesednout.
Tak to je ta černá magie. Vždy se domluví a dělají z důvěřivých lidí voly! Dělají to za prachy, moje produkce je však zcela zdarma.
Přicházejí další pokyny.
,,Médium, jakmile cinknu jednou, chytíte se pravý ušní boltec. Na dvojí cinknutí za levý.Až cinknu potřetí, probudíte se z hypnotického spánku!“
,,Nesmíš to vole pokazit,“ přikazuje si Frantík.
Na cinkání reaguje médium přesně. Nic nezpletlo. Hypnotizér je evidentně spokojen.
Konečně se ozve cinknutí –třikrát o skleničku.
Médium otevírá oči. Vyjeveně se dívá po okolí. Hraje překvapeného. Teatrálně si mne oči. Proboha, kde to jsem! Očima pátrá po sále a v duchu se omlouvá všem podvedeným spoluobčanům na opačné straně stolu.
Ozývá se potlesk asi šedesáti dlaní. Pan doktor se uklání a ukazuje na Frantíka jako dirigent na úspěšného houslistu. Lidé berou věšáky z kabátů a zaraženě odcházejí do měsíční noci. Šofér už přišel z hospody. Frantík podepisuje ferman a stiskem ruky se loučí s panem doktorem, podvodníkem. Nemá sil se mu podívat do očí. Auto odjíždí, motor slábne. Už je klid, je také dost hodin.
Venku Frantík čeká na kamaráda Mirka. Ten dělá správce sálu, tak trochu z osobní známosti. Mají domu společnou cestu. Mirka doprovází jeho malý synek. Na mostě přes říčku Litavu pak Mirek podotýká:
,,Fano, tys ležel na těch židlích jako prkno.Jednu jsi měl pod hlavou a druhou pod patama. Všichni jsme ti tlačili na břicho. Byl jsi v mírném oblouku. Netušil jsem, že máš tak dobře vyvinuté břišní svalstvo!“
Frantík měl pupík, po vyvinutých břišních svalech ani památka. Tato informace mu vyrazila dech.Stojí s otevřenou pusou a nevěří svým uším. Mirek mohl kecat, ale jeho malý synek je přece druhý svědek. A děti nelžou!
V duchu se omlouvá panu doktorovi.
Mystika, posmrtný život, čtvrtý rozměr, taje, záhady, náboženství – tomu všemu Frantík nevěří. Připouští však, že na té hypnóze opravdu něco bude!
