Ponižování, mučení, pokus o útěk, postřelení. To vše zažil. Bylo mu pouhých devatenáct, když byl odsouzen na patnáct roků do vězení. Důvody? Ty byly v padesátých letech v podstatě u všech politických vězňů stejné: Nevyjadřoval podporu komunistickému režimu.
Anton Tomík je dalším z těch, kteří 17.listopadu převezmou Cenu Paměti národa. Za to, že měl těžký život, zachoval si v něm čest a nechal svůj příběh natočit a uložit do archivu pro další generace. Má o čem vyprávět a stojí za to o něm vědět.
Narodil se v roce 1932 na západním Slovensku a zpočátku to vypadalo, že má před sebou pěkný život. Maminka pocházela ze zemanské rodiny, otec z rodiny senátora. I v době hospodářské krize se Tomíkovi uživili, protože jim patřilo pět hektarů půdy. Přežili i válku, fronta přešla přes město Skalica, ve kterém žili, rychle. Odnesl to jen jejich dům, který sovětská armáda rozstřílela kaťušemi.
Změny pocítil, až když v roce 1948 začali být lidé nuceni vstupovat do zemědělských družstev. Jeho rodiče odmítli a tak dostali příkaz odvádět dávky v naturáliích. Jejich výšku úřady schválně stanovovaly tak vysokou, aby ji hospodáři nebyli schopni dosahovat. Přišli také o velké ovocné sady. Jednoho dne prostě přijely buldozery a rozbouraly je. "Táta ty sady budoval pro své děti. Tři velké ovocné sady. Těžko si představit, jak mu asi bylo, když mu je komunisti sebrali. Stromy před jeho zraky vyrvali a svahy rozorali na ornou půdu," vypráví. Jeho tatínek se z toho nervově zhoutil. Onemocněl tak, že zůstal na vozíku. Rodina se o něj starala až do jeho smrti v roce 1979.
Anton zoufalství svého otce silně vnímal. Jako věřící se těžce vyrovnával i s perzekucí kněžích. V té době studoval strojní školu v Bratislavě a bydlel tam na internátu. Jednoho dne jeho spolužáci přinesli zbraně. Staré zbraně, které našli někde ve výkopu. „To víte, který chlapec nemá vztah k nějakému bouchání,“ říká. Jenže to, co by dnes bylo označeno za klukovinu, byl v padesátých letech malér. Na internátu se na zbraně přišlo. S kamarády ještě stačil odjet na výlet. Cestou je nedaleko Spišské Nové Vsi zastavili lesníci, že prý v horách někdo střílel. Považuje to za předem připravenou provokaci. Lesníci je předali policii. Ta je odvezla do Košic a pak do Leopoldova. To už byli v rukou Státní bezpečnosti, která tehdejšímu Československu vládla. Skončil svlečený do naha, na holé zemi. „Vyslýchali mě ve dne i v noci. Bylo to takové psychické mučení, že zlomili každého,“ říká. Obvinění bylo vážné. Zbraně podle něj měli na internátě proto, že chtěli odstřelit sochu Stalina, sekretariát KSČ, pomáhat spolužákům k útěku na Západ. „Nic z toho jsme neudělali. Já jsem nerozhodil ani jeden leták. Taky mi při výsleších vyčítali, že rodiče nevstoupili do družstva,“ vzpomíná.
Bylo mu devatenáct a o odboji proti komunistům se spolužáky spíše jen mluvil, než aby něco konkrétního podniknul. Vytvořili sice protistátní skupinu s názvem Spolek antikomunistů, ale byli vlastně lehkomyslní kluci, kteří si mysleli, že šířením protistátních letáků změní svět. Ze záznamů Státní 2bezpečnosti vyplývá, že letáky distribuovali a k tomu shromažďovali zbraně, střelivo a výbušniny. "To je nesmysl. Možná jsme o něčem takovém mluvili, věděl jsem, že nějaké letáky vydali a rozhazovali je z vlaku. Já je ale – přiznám se – ani neviděl,“ vysvětluje.
Prokurátor pro něj a další dva mladíky navrhnul trest smrti. Měli být výstrahou pro další mladé lidi. Nakonec soud uznal, že je jeho věk je polehčující okolnost a dostal patnáct roků. Neměl možnost se seznámit s obžalobou, neměl advokáta. Tak tehdy probíhaly procesy. Z vězení na Slovensku byl v roce 1952 převezen do uranového dolu na Jáchymovsko. Byl mladý, zdravý a silný, tak ho bylo třeba využít.„Držela nás naděje, že to všechno musí skončit. Zejména když umřel Stalin a Gottwald, to už jsme mysleli, že se všechno sype. Na Jáchymovsku bylo skoro povstání,“ říká. Nikdy nezapomene na zimu, noční nástupy. Ty se dělaly jen tak, pro buzeraci. Nezapomene ani na to, jak chodili do práce z tábora spolu s ostatními vězni v zástupu svázaní dohromady ocelovým lankem.
V roce 1955 se stal součástí skupiny, která plánovala útěk. Dlouho se spoluvězni hloubil tunel, kterým chtěli utéct pod dráty. Byl v desítce těch, kteří se k němu nakonec odhodlali. Podařilo se jim to, jenže je v noci v lese objevil hajný. Ohlásil to policii a začal přímo hon. Tu situaci historici mají dobře zdokumentovánu a právě vyprávění Antona hrálo roli v tom, že se o této události přesně ví. Je poslední žijící z těch, kteří uprchli. Policisté po uprchlících neváhali střílet. „Já jsem to dostal do pánve, druhý do ruky, třetí do nohy. Jak po nás pálili, jsem ještě slyšel, ale pak už nevím, co se se mnou stalo. Jen jsem se probral, když mě olizoval vlčák,“ vypráví.
Po pobytu v nemocnici následovalo zvýšení trestu o dva roky a převezení do Leopoldova. Když si odseděl polovinu trestu, byl propuštěn. Konečně se dostal domů do Skalice, ale příbuzní a kamarádi jej nepoznávali. Byl vyhublý, zestárlý, nemocný. Další se k němu báli hlásit. Nemohl najít práci. Nakonec odjel do Bratislavy a uchytil se ve strojovně, kde už pracovalo více bývalých vězňů. Oženil se, narodili se mu dva synové. Nikdy s nimi nemluvil o tom, co se mu stalo. Nechtěl je tím zatěžovat, obával se, aby i oni kvůli němu neměli potíže. Přestože vlastně nic neudělal, mlčel. Se vším se chlapcům svěřil až po roce 1989. Ten považuje za zlom ve svém životě. Začal se angažovat v Konfederaci politických vězňů, setkával se s bývalými kolegy z Jáchymova. Konec života tráví s pocitem, že jeho promarněné nejlepší roky nebyly marné. Že si zachoval čest, jasný postoj, nezradil přesvědčení svých rodičů. A hlavně, že se jeho víra, že zvůle komunistů jednou skončí, naplnila.
Antona Tomíka, Jitku Malíkovou, jejíž příběh jsme popsali v minulých dnech, i další statečné můžeme vidět 17.listopadu na ČT2 ve 20 hodin při předávání Cen Paměti národa.
