Na závlaze (píšu o ní zde) jsem si zvykl, v sezoně vzhledem k přesčasům a nočním směnám byla mzda oproti minulosti dvojnásobná, a tak jsme s rodinou střádali na nové auto.
Měli jsme už Spartaka, kterého jsem koupil od ekonomického náměstka statku za 30 000 Kčs. Měl najeto 60 000 km a občas si už postavil hlavu. Náměstek jej koupil na poukaz před pár lety za 28 000 Kčs. To svědčí o tom, že to byl dobrý ekonom. Ovšem pravou podstatou výše ceny byla skutečnost, že koupit jakýkoliv nový, ale i ojetý automobil bylo velmi svízelné. Nejdříve byly poukazy a ty dostali buď nejlepší pracovníci nebo zasloužilí funkcionáři, potom byly zřízeny tzv. vinkulace, kde jste museli zaplatit vysokou zálohu na budoucí auto a čekat někdy i několik let. Po jejich zrušení přišly pořadníky, a protože moje vinkulace zůstala bez užitku a byla mně vrácena, tak jsem se nechal zapsat do pořadníku a čekal. Rok, dva, tři a nic se nedělo. Mototechna Brno nedala o sobě vědět. Byla polovina června 1977 a my se chystali na dovolenou k Slnečným jazerám na Senci a Spartak začal opět vyhrožovat. Tak jsme se jeli do Brna poptat, jak to s naším pořadím vlastně je.
V Mototechně Lesná nás čekala dvě překvapení. To první bylo velmi nepříjemné. Prodavač nám sdělil, že před dvěma dny byl pořadník zrušen a vozy se budou prodávat volně. Na dotaz, kdy tedy mohu očekávat, že koupím v pořadníku uvedeného Žigulika, jen pokrčil rameny a doporučil, abychom se často ptali, přičemž dodal, že asi budou velké fronty.
Pak přišlo překvapení druhé, přímo šokující. Prodavač sáhl pod pult a vytáhl nějakou fotografii, kterou komentoval: "Včera jsme dostali 36 vozů Austin Allegro 1500 anglické výroby s řízením vlevo, které jsou ode dneška ve volném prodeji. Prosím, podívejte se." Do té doby bylo možno koupit vozy západních značek výhradně v Tuzexu a k takovéto situaci snad došlo poprvé. Když jsem mrkl na fotku, srdce zaplesalo.
"Líbí? Pokud máte zájem, zavedu vás do haly, kde si můžete vybrat."
Byli jsme jako v Jiříkově vidění. Manželka se posadila do křesla v prodejně a já se svým desetiletým synem absolvoval prohlídku Austinů. Byly v několika barvách: žluté, červené, pískové a zlaté. Spolu se synem jsme si mohli do vozu dokonce i sednout, a tak nadšení dosáhlo vrcholu.
"Jaká je prosím cena vozu?", položil jsem prodavači otázku a držel se při tom pultu, abych snáze přečkal možný šok.
"Pane, cena je 102 000 Kčs, a pokud byste měl o vůz opravdový zájem, vyberte si barvu a my vám jej budeme do zítřejšího večera rezervovat."
Obrátil jsem se na manželku, protože syn už dopředu vyskakoval od radosti, že Allegro koupíme. Na Žigulíka jsme měli ušetřeno 75 000 Kčs a chybělo by tedy 30 000 Kčs.
"Já ti nevím, také se mně to auto líbí a možná by nám půjčili Standa s Hankou. Tož to zkusme." A bylo rozhodnuto.
Když jsme se vrátili domú, zavolal jsem Standovi a vysvětlil mu situaci.
"Samozřejmě že ti půjčíme, ať těm k....m vytřeš zrak." A tak se také stalo.
Druhý den už stál Austin nazlátlé barvy před garáží a prohlížel si jej i můj starší syn. Na krku jsme měli dluh, ale i dobrý pocit, že jsme se dopracovali k takovému ternu. Za pár dní jsme odjeli na dovolenou a místo na obědy jsme chodili pouze na langoše, pili nejlevnější limonády a těšili se ze života.
Po návratu jsem začal jezdit do práce na závlahu tímto autem. Vzbudil jsem určité pozdvižení mezi spolupracovníky, kteří mně buď záviděli nebo drželi palce. Ředitelství statku a jeho pracovníci, kteří se mnou dosud alespoň sporadicky komunikovali, mně už ani neodpovídali na pozdrav.
Auta jsme si užili. Jezdil jsem s ním 17 let, v té době nebyla rychlost na silnicích mimo osady nijak omezena, a tak jsem dokázal občas využít i jeho maximální rychlost 180 km/hod. Zase se potvrdilo rčení, že všechno zlé je i k něčemu dobré.
Poznámka ze současnosti:
Před dvěma roky jsem slavil kulatiny. Jak jinak. S rodinou a přáteli, jídlem, pitím a tancem pro mladé i pokročilé. Syn mně nabídl, že nás na oslavu odveze, abych si mohl vychutnat tu pohodu i přes pár kalíšků pravé valašské slivovice. Skutečně pro nás přijel a uvedl nás do šoku málem takového jako před bezmála čtyřiceti lety. Před domem stal Austin stejné barvy jako kdysi ten náš, leskl se jako psovi srst a vypadal jako zcela nový. Když jsme se pohodlně usadili, první naše otázka směřovala k tomu, kde se Austin u syna vzal. Odpověď byla překvapivá:
"Austina jsem si zamiloval už jako malý kluk. Ten náš "odešel" vzhledem ke svému stáří do šrotu. Já však doufal, že ještě na nějakého v životě narazím. A skutečně. Na internetu jsem našel inzerát, kde jedna paní z Italie nabízela Austina ve velmi dobrém stavu a tak říkajíc "za pakatel". Neváhal jsem. Zajel s vozíkem do Itálie, Austina koupil, převezl domů, důkladně jej opravil a zjistil, že má najeto jen něco málo přes 10 000 km. No a už se v něm vezete".
Ještě dodávám, že dnes už jsou v přistavěné garáži Austiny dva, opravené do perfektního stavu, a stal se z nich sběratelský koníček.